Když jsem na těchto stránkách v rámci recenze několika alb z katalogu Leo Records rozebíral album Zeit od Kontrabassduo Studer-Frey, uzavřel jsem své zkoumání, že šlo o „konglomerát dynamického minimalismu a troufalého zábojnění“. Zdá se, že švýcarský kontrabasista Daniel Studer se chtěl dočíst víc, protože mi poslal další dvě alba, která vyšla téměř současně na dalších dvou labelech.
Extended for Strings & Piano vydal pod vlastním jménem a je zde také autorem všech skladeb, z nichž jedno trojspřeží pojmenoval Bagatelle, musím však hned předeslat, že nic na tomto albu rozhodně nebagatelizuje, naopak, v precizní spolupráci s houslistou Haraldem Kimmigem, violistou Frantzem Loriotem, violoncellistou Alfredem Zimmermannem a pianistou Philipem Zoubekem každý moment upřesňuje a dotváří. Do celkového (a mohu předeslat, že i celistvého) dění se tato ekipa vevehiklovává s nebetyčnícím souzvučením, vzývavě odsekávaným a kříženým s namátoženým propauzírováváním, harampádivost skladby Comprimere se rozpokládá do ozvuků včetně jednozvukového vyškobrtávání, je sesypávána, rozševelována a rozpulzována do přeskáčkové obskočnosti, rozšátrávána do zdánlivé nahodilosti. Třináctiminutový sled je střídavě zahalivý a odhalivý, námlatně začnívavý i repetně protahovaný až do výbojné výbušnosti. Zmíněné Bagately jsou v první fázi smýčivě nástražné a vyzývavě drtivé, až výhřezné, propilované odstávkami i návalně zvrátivé, pokračují s rozvíravě rozvírnou naznačovaností, námatnou i zamatnou, pozamlkle vysondovávanou, a vyúsťují do poodhalované zapomalenosti, zakouskovaně vytroufávané, výličné i doličné, námlatné i vylisovávané, váhavě vyhrocované. Více než čtrnáctiminutové Operandi je naproti tomu poodhrnovaně vysoukávané, vytušované i zatušované, bloudivé i blouznivé, místy prošpitávané, místy zahromovládněné, postupně odtikávané, skicované, poklusné a zrujněné. Je záchytkově zamořivé, rozbuřovaně proláklé i zase omamně vyšminkované, každopádně dolempádné (opak horempádnosti!) až do zádrhelné prosmyčnosti s následnou dovratností. Opět tříciferná (dosti lakonická) Verba promísí zprvu zášpitnost s vyštěbetáním a výkvičností, až výkvilností, na což navážou s tichošlápskou námluvností, jednotónovou výhmatností a zopodálněnou váhavostí, vyčkávavě protišenou a zřídkavě pohnutlivou, aby se vyhrotila do promotávaně odhalivé zákřičnosti. Závěrečný Motus se pak prozmatkovává do vysmyčcované zabouřenosti, takřka propolíčkovaně projíždivé a vytočivé, ale vzrušení se vždy zvrátí v pauzírovanou odhadovačnost, rozmementněnou či roztetelenou. Je v tom přemítavá zatřímanost i zadrmolované pátépřesdevátění, těkající od téměř neslyšnosti k drobnému výbušnění, od vrhcábové vzbujnosti po zádrhelnou prohodivost, zaonačeně zřicovanou. Je věru co poslouchat, než ulpíte na jedné sekvenci, promění ji ta další v pravý opak. A přitom je celé album zcela soudržné a propojivě vygradované.
Svůj neoddiskutovatelný podíl má Studer i na CD Suites and Seeds, podepsaný projektem Anemochore, k němuž přináleží opět violista Frantz Loriot, ale také tenorsaxofonista a basklarinetista Sebastian Strinning a bubeník Benjamin Brodbeck. Ti se tentokrát nepodřizují kompoziční vychytávkovosti (jako to činili extendisté v minulém albu), nicméně i jako improvizátoři podléhají (snad domluvenému, snad spíše mimovolnému) zdrženlivému taktizování, Studerem tak perfektně probalancovávanému. Na tomto kompaktu se přímo rozsemení dvanáct (i výtvarně ztvárněných) tobolek, postupně a decentně pozotvírávaných.
Trojdomý Vortex se vyremplovává, vyskřípává, popišťuje a vytarasovává, přehršluje, vybičovává, pošťuchuje, škeří se a mátoří, ale vyvzdorovává se do uštěpačnosti a skoro prostopášné troufalosti. Následně hudebníci nechávají téma prosakovat, obchvacují je a rozvehiklovávají, až se zajíkají, což promlčí a zavrzavě ztitěrní, propátrávají všechny možné skuliny námětu, úseční a zase remcají. Když dohauzírují k závěru, prošvitořeně opřekotní, zavrtoší, vrzukavě zanyjí, (eventuální) příběh rozpentlují, zábřeskně roztřepetají a odkvapkají. Následující „kraťasy“ to vezmou hopem: Akéne promlkavě vyduří a zahroutí se, Wings dění zadrhávavě ztitěrní a zateteří, Alianthus je nátřesně vhoupavý a propášně vyhektizovaný a v souvislosti s tím tu zazní i jemná valibuckost. Ševelivě a zároveň odbíjivě zapošívaný Liriodendron je výdutně propauzírovaný a rozsypně průtažný a Picris zase vrdlouhavě zapokojovaný a poznačivě dovehiklovaný. Celá deska je rámována potrojnou Dehiscencí. Hudebníci do ní vhupsnou s promiskuitní nátřesností, zvuk po zvuku, jeví se nám to, jako by šlo o zřetězení jednotlivých nátřesů, výbojů, prozvuků či zahudlání, navlékaných na pomyslnou dějovost, jako růžencové namátkování, zvukové dehydrování a zaprůtažněné záminkování, ale stejně jako celek jsou i tyto předzávěrečné pasáže pouze naznačivé, pozamlkané, vystínované, paškudně zlomkovité, ošidně vyhřímané. Všechno se dobližuje k posunčině, rozpeřeně vrtošivé, zabalamucené, až zapškle vyjektávané, příkořně zevrávané. To vše se podbušivě vyleptává a protažně prochroumává, hráči se předstihují v tichosti (ovšem basa je většinou dobře zaslechnutelná), je to důtklivá potišnost, prostřídávající odbojné záchvěvy s jednolitostí záderného promlčování a řešetlení. Ano, tak je tomu: z pomlk a zvukových chuchvalců se tu stává protahované dění. To vše se mohlo stát realitou, protože všichni přítomní hudebníci nasáli ozón společného rozvažování, váhání, utajování, nedořeč/šených náznaků, zato v souladnosti nástrojů, beze snahy se jednotlivě uplacírovat. Ano, připadá mi, že všichni jsou tu zaregistrováni na předůkladný zvukový půlúvazek, proderně vyšolíchávaný, záhustně záletnějící i záleznějící.
Jsou to alba, která mají svoji takřka neprodyšnou atmosféru, která nemůžete minout bez povšimnutí. Jsou určena pro hledače, protože ti v nich najdou nádherně sbližující nehodnověrnost, a právě tu si mohou zhodnověrnit. Každý po svém. Jen mít uši k slyšení, jak už napsal Jan Čarek.
Daniel Studer: Extended for Strings & Piano
Ezz-thetics (www.hathut.com)
Anemochore: Suites and Seeds
Creative Sources Recordings (www.creativesourcesrec.com)
