Bogan Ghost: Zerfall
Relative Pitch Records (www.relativepitchrecords.com)
Experimentální duo Bogan Ghost založily americká trumpetistka Liz Albee a australská violoncellistka Anthea Caddy již v roce 2010. Od té doby společně rozvíjely svůj projev především na koncertních pódiích a teprve letos uzrálo jejich plnohodnotné debutové album. Výchozími přístupy jsou tu spontánní improvizace s užitím takzvaných rozšířených technik hry a elektronické efektování a další úpravy akustických zdrojů třeba i na vícekanálový koncertní zvuk. Původ devíti poměrně krátkých kusů na tomto albu je ovšem poněkud složitější. Některé vzešly z loňského studiového session v Berlíně, další vznikaly až studiovou prací s materiály různého původu a charakteru. Například hned první track For Janus využívá také syntezátor natočený Liz Albee v Berlíně a violoncello bylo nahráno pro změnu v Estonsku. V posledním kusu Decay dojde zase na užití terénních nahrávek. Umělkyně si zkrátka vybudovaly společnou estetickou vizi a tu sledují pomocí jakýchkoli prostředků. Libují si přitom v jisté temnotě, záhrobním tajemnu či většinou (viz dále) velmi sofistikované hororovosti. Přitom se nebojí ani výrazných kontrastů v dynamice či barevnosti.
Vedle různých skřehotavých či skřípajících improvizačních eskapád a pozoruhodných a zajímavě rozvíjených dronů jsou tu důležité také delší pasáže jakéhosi „téměřticha“, v nichž lze s opatrností, že nevíme, co přijde v další vteřině, dlouze pátrat po neznatelných konturách akustických přízraků všech tvarů a velikostí. V předposlední skladbě The Absence se tyto přízraky z jinak abstraktního instrumentálního strašení dokonce i explicitněji odhalí v podobě různého chroptění Liz Albee přes trubku (ne příliš vzdálenému blackmetalovému či temnému sci-fi kontextu), v jistém ohledu pak ale zapůsobí i poněkud legračně. Nabízí se zde parafráze refrénu staré písně kolegů z kapely Skrytý půvab byrokracie – poznané zlo je komičtější než nepoznané dobro. Přeci jen jde ale o úplně jinou ligu v práci s hororovým námětem, než jsou například mnohem častější a tedy i otřepanější odkazy na béčkovou produkci tohoto žánru.
Vedle těchto odkazů na zombie estetiku lze ale na albu ocenit především vynikající a pečlivý zvuk, a to jak ten vytvořený hudebnicemi, tak i postprodukční práci. Prochroptěná trubka umí přelétat stereobrazem jako perfektně řízená střela, zvukově vrstvené pasáže se neokázale pojí a zůstávají srozumitelné, byť se občas i zkušenější posluchač může občas déle zamýšlet nad původem jednotlivých složek, dojem dynamického rozsahu jako by v několika momentech až překonával možnou realitu.
Máme tu zkrátka album, které spojuje vynikající a přitom neokázalý hudební zážitek s možností budovat si s obývákovým humorem i vlastní mimohudební představy či potemnělé scénáře počítající občas i s nějakým tím nemrtvým.
