David Toop: I Never Promised You A Rose Garden

Britský hudební teoretik David Toop (*1949) je fascinující osobnost. Kterého jiného současného hudebního publicistu by si filmaři dovolili posadit před kameru do křesla a nechali ho devadesát minut pouštět desky a mluvit o nich? Přesně to se děje v dokumentu David Toop: I Never Promised You a Rose Garden.Název – v českém překladu: Nesliboval jsem vám procházku růžovou zahradou – má varovat všechny, kteří nemají dost trpělivosti naslouchat. Toop mluví nebo hledá v poličkách vinyly a vrcholem divácké nepřístupnosti jsou několikaminutové pasáže, v nichž obrazovka zčerná a zní jen hudba. Pokud je vám to málo a potřebujete k hudbě barevné obrázky, pak vám Toop nejspíše nemá co nabídnout. Měl jsem to štěstí, že jsem se s Davidem Toopem před třemi lety setkal osobně v rakouské Kremži. Jsem za to vděčný Pavlovi Klusákovi, jemuž jsem dělal tichého společníka. Pavel chtěl s Toopem udělat rozhovor, pokud si ale dobře vzpomínám, byl z toho nakonec spíše monolog, v němž guru dvěma žákům vyprávěl o svých aktuálních projektech. Večer jsme se pak zúčastnili jím zorganizované performance Sound Body, při níž v různých částech kostela improvizovali hudebníci na první pohled zcela nesourodí. Akio Suzuki hrál na vodu, Evan Parker na klapky svého saxofonu, Oval vypouštěl deformované šumy z laptopu a Kaffe Matthews sbírala ruchy a efektovala je do podivných zvukových chuchvalců. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl a s čistým srdcem můžu říci, že ten květnový večer mi změnil způsob nahlížení na hudbu. Proč ta zbytečně osobní historka? Berte ji prosím jako důkaz toho, že David Toop umí se svými posluchači dělat zvláštní věci. A pokud budete „jeho“ film sledovat (a poslouchat) pozorně, možná vás čeká stejné prozření jako tehdy mě. Dokument vznikl během tří dnů v Toopově domě v severním Londýně. Natočili ho filmaři Guy-Marc Hinant a Dominique Lohlé z belgického labelu Sub Rosa, kteří už dříve společně vytvořili portréty skladatelů Luca Ferrariho, Léo Kuppera nebo naposledy Zbigniewa Karkowského. Název filmu operuje nejen v  prvoplánově ironické rovině. Toop v jednom okamžiku mluví o prvním zážitku s minimalistickými zahradami v japonském Kjótu. „Někomu mohou připadat jako opuštěná staveniště,“ říká s úsměvem. Jejich srovnání s anglickými růžovými zahradami ale slouží pro Toopa jako metafora odlišného způsobu vnímání prostoru nebo světa vůbec. Stejný šok a vykolejení můžeme zažít, když se „západním“ vnímáním hudby snažíme pochopit minimalistické kompozice například tradiční japonské hudby. Pokud dokážeme překročit naše kulturní vzorce a  pokusíme se přijmout odlišnou estetiku – a Toop mluví ve slovníku sedmdesátých let rovnou o „přeprogramování mysli“ –, otevře se nám obrovské spektrum hudebnosti, které jsme do té doby nevnímali. Téma, co je hudba a kde jsou její hranice, doprovází Toopa dlouhé roky, obšírně je pojednáváno i v jeho teoretických knihách Ocean Of Sound, Exotica nebo Haunted Weather. Nahrávky žabího koncertu z Austrálie nebo bizarního ptačího volání z  Venezuely dokládají to, že sama příroda nabízí fantastické podněty k  poslechu. To stejné platí o zaříkávání šamanů Jamanami nebo o rituálech dospělosti kmene z Nové Guineje, které Toop vydal v sedmdesátých letech na svém labelu Quartz. Jednou z největších předností Davida Toopa je jeho schopnost nahlížet na hudební nahrávky z širší perspektivy a kutat zajímavá spojení. Je libo srovnání zpěvů korejských buddhistických kněží a umělců tzv. sound-poetry sedmdesátých let? A co příběh o tom, jak se Toop skrze rhythm’n’bluesové klasiky dostal k současnému noiseu? To všechno portrét Davida Toopa skrze jeho sbírku desek nabízí. Když dohrají nekompromisní finští hlukaři Pan Sonic z EP Osasto, dodá Toop: „ Hm, tohle je divné. Už nevím, co bych vám dál povídal.“ Kamera pak ještě chvíli běží a sleduje prázdné křeslo. Jako kdyby nám filmaři chtěli naznačit, že ještě nic nekončí a že další zkoumání v  krajinách hudby, která tak úplně hudbou není, pokračuje dál. Při letošní české premiéře dokumentu na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary prý během promítání zhruba polovina lidí odešla ze sálu. Ti, kteří zůstali, na konci nadšeně aplaudovali. Schválně, ke které skupině se přidáte vy?