Death in June: Essence!

  
220

Po osmi letech se Death in June vracejí s novým albem. Essence! se vrací ke kombinaci akustických kytar a industriálního koření, rozptyluje obavy z konce kariéry průkopnických neofolkařů a ukazuje, že na to Douglas P. pořád má.

Když se řekne Death in June a Douglas Pearce, je výraz „legenda“ bezesporu namístě. Základní kámen žánru neofolku s příměsí kontroverzí na bázi fetišismu krajní pravice však v poslední době již zdaleka nečeří temné vody tolik, jako tomu bylo dříve. Pearce s Death in June již před delší dobou téměř zcela opustil industriálnější a pochodové výrazové prostředky a drží se na poli čistě folkové prezentace. Slova o „vyměknutí“ či dokonce „senilitě“ jsem někde v koutě neofolkové komunity již zachytil, celá značka se zdála být v podstatě u konce a jediný odehraný koncert v roce 2017 tato zdání potvrzoval. Nové album Essence! tak zapůsobilo skoro jako dva runové blesky z duhového nebe.

Původní nahrávky v sestavě Douglas P., Tony Wakeford, Patrick Leagas a později David Tibet byly uměleckými díly sahajícími od prvotního martial/post-punku po ladnější elektronická aranžmá a akusticky kytarová pojetí. Člověk je poslouchal se zatajeným dechem a nikdy se neohrála. Kvalita neklesala ani poté, co Pearce zůstal v rámci DI6 jedinou a ústřední figurou. Naživo jej totiž doprovázel výjimečný perkusista John Murphy (známý i z SPK a mnoha dalších spoluprací), na alba pak byli přizváni hudebníci jako Andreas Ritter (album All Pigs Must Die), Richard Leviathan (Kapo!) a především pak Albin Julius Martinek a Boyd Rice. Desky nahrané s Albinem Juliem Take Care and ControlOperation Hummingbird jsou nadupané nápady od samplů vážné hudby, pochodů, noisových smyček až po psychedelii, křehčí pojetí s charismatickým hlasem Boyda Rice pak dalo vzniknout výjimečnému dílu Alarm Agents. Toto kolaborační album z roku 2004 však bylo dle mého soudu posledním velkým opusem v diskografii Death in June.

Následující Rule of Thirds z roku 2008 Pearce nahrál bez přizvání umělce podobného formátu. Možná i díky příliš minimalisticky nevýraznému folkovém základu znamenalo oproti předchozím klenotům dle mého soudu sestup k „pouze“ dobré desce. Celému projektu pak zasadila těžkou ránu smrt Johna Murphyho v roce 2015, naživo jeho údery již nikdo nenahradil. Dle mého mínění pak Death in June rozhodně neprospěla poslední Pearcem angažovaná osoba – klavírista Miro Schneider (projekt Herr Lounge Corps). Album Peaceful Snow s jeho aranžemi mi přijde jako to nejhorší, co kdy pod hlavičkou DI6 vyšlo. Namísto mrazivé atmosféry se dostavil spíše patos, melancholie z toho dle mého soudu lezla spíš v ubrečené formě, než jako spirituální a silná aura, jakou se Death in June honosili dříve. Volba Schneidera povzbuzovala dojem, že Death in June mají již to nejlepší za sebou, a dlouhé čekání na nové album a potažmo nejistota, jestli ještě něco vůbec vyjde, mu dávaly za pravdu. A z Essence! svým způsobem cítím snahu ukázat, že na to Douglas P. pořád má.

Základ Essence! je kytarový podobně jako Rule of Thirds, celkově mám pocit, že se k této desce ze starší diskografie Death in June blíží asi nejvíce, třebaže přece jen přibylo na aranžích. Kvalitu však vidím na podobné úrovni, jedná se o výtečnou porci neofolkové melancholie, chuť po Peaceful Snow mi Essence! napravuje po všech stránkách. Z povedených písní je třeba zmínit především hitovou The Trigger a The Humble Brag s nejintenzivnějším a nejnápaditějším industriálním aranžmá. Fanoušek neofolku si jistě oblíbí i takové The Dance of Life – To Shoot a Valkyrie či Snipers Of the Maidan. Hlas a charisma Douglase P. se také drží na neotřesené pozici, i když jeho typické „la-la-la“ jsem slyšel přesně o jeden moment víckrát, než by mi přišlo vkusné.

Jakkoli mi Essence! vyznívá pozitivně, cítím potřebu dodat, že album působí i jako dosti nápadná rozvařená šťáva z klenotů jako Rose Clouds of Holocaust a ještě více pak z But, What Ends When The Symbols Shatter? z devadesátých let, jakkoli v důstojnosti takového rozvařování Pearce překonává většinu těch, kteří se takového kroku kdy dopustili. Nejvýrazněji mi tento dojem potvrzují aranžmá většiny skladeb a inter, kdy se opakují vesměs stejná schémata úderných postupů, samplů, ruchů, smyček či perkusí a zvonků (typických neofolkových chimes), přičemž jejich síla se při nápadné podobnosti ke starším dílům rozmělňuje. Měl-li však být tento přístup zdůrazněním a podtržením „esence“ neofolku, jistý smysl dává.

Na závěr si pak dovolím drzou poznámku. Jakkoli Douglas P. s Death in June na Essence! udržel status legendy a skladatele schopného stále ještě přinést krásné písně, nová generace neofolkových muzikantů, kterou inspiroval, v současné době dokáže vytvořit o stupeň působivější díla. Tím mám na mysli především jména jako Rome a Of The Wand & The Moon. Jakkoli se nyní pohybuji na hranici fabulace, troufnu si tvrdit, že kdyby Pearce oslovil Kima Larsena z druhé výše uvedené kapely (a z ještě dalších vynikajících projektů jako White Chamber či Les Chasseurs de la Nuit), mohlo ještě jednou vzniknout velké umělecké dílo. Takhle je to zase „jenom“ povedené album s dosud nezmíněnou vadou na kráse v podobě obalu, který se mi u DI6 snad poprvé opravdu nelíbí.

Death in June: Essence!
New English Recordings (https://www.normanrecords.com/records/173722-death-in-june-essence)