Dewa Budjana: Dawai In Paradise
Moonjune Records (www.moonjune.com)
Indonéský skladatel a kytarista Dewa Budjana se ve své vlasti proslavil především coby leader poprockové kapely Gigi, která od roku 1994 vydala přes dvacet alb, a díky své brilantní technice byl záhy objeven i Amerikou. Bývá přirovnáván k Robertovi Frippovi, Johnovi McLaughlinovi, Patu Methenymu či Ralphu Townerovi, ale mohli bychom jmenovat i bezpočet dalších. Vlastně se jeho hra nepodobá hře ani jednoho z nich, ale od každého se trošičku poučil, a to vše zkombinoval do sice originální podoby, jenže právě proto máte dost často pocit, že jste tohle už někde slyšeli, ale než si stačíte vzpomenout kde, už zase posloucháte něco jiného. To má svá pro i proti. Fakt, že pochází z Bali, ho jistě také do značné míry ovlivnil, ovšem etnických prvků spíš používá jako jemného koření prefabrikovaného pro západní „jazýčky“ než jako opravdu exotických nezvykle štiplavých ingrediencí. Výsledkem je nikoliv ve špatném slova smyslu hybrid, který není ani progrockem ani jazzrockem ani jazzem ani world music ale de facto ani jejich fúzí v pravém slova smyslu.
Jeho páté sólové CD Dawai In Paradise vyšlo letos u newyorského labelu Moonjune, který si od tohoto umělce slibuje raketový mezinárodní vzestup a v brzké době mu plánuje hned dvě další alba s americkými jazzmany. Dawai In Paradise obsahuje pět nových kompozic, nahraných v roce 2011, a zbytek tvoří archivní dosud nevydané nahrávky z let 2000 – 2005. Celé to začíná celkem slibně skladbou Lalu Lintas, kde se jemná melodie střídá s divokými riffy a vypjatým prakticky permanentním „sólováním“. Následující skladby už nemají takovou průraznost a přes svou faktickou rozdílnost a členitost jsou to jakoby variace na jedno a totéž. Dewa sice používá nejrůznější elektrické a akustické kytary a kytarové syntezátory, které mnohdy nezvykle, až překvapivě kombinuje i v rámci jednotlivých tracků, ale ve finále se z toho stává princip, který přestane tak úplně překvapovat. Určitým kladem jsou mnohdy bohatá a povícero rozdílná aranžmá, což je ovšem dáno už částečně retrospektivním charakterem opusu. Místy se tu objevují motivy, které lze označit až jako dané lokalitě odpovídající odrhovačkový pop, ale do nich se zase najednou vetře zajímavá skrumáž ornamentů.
Oproti relativně našláplému rozjezdu mají zbylé kousky povětšinou nostalgicko-melancholický nádech, někdy vskutku emotivní, někdy téměř balancující na ostří kýče, což platí zejména o nejstarší kompozici Caka 1922, kde kytaru nenápadně a nenápaditě podmalovávají poněkud sladkobolné smyčce. Ale ani tady nelze jednoznačně říct, že je to úplně špatná či plytká skladba. Kupodivu asi největší pozornost udrží nejdelší kus Malacca Bay se skvělým pianem Ade Irawana, který jako by vypadl z katalogu firmy ECM. Zajímavůstkou je jistě i do již hotové skladby dohraná harmonika Howarda Levyho (jinak člena The Flecktones Bély Flecka) v Rerad Rerod, která skvěle umocní atmosféru jakéhosi sentimentálního blues. Za zmínku stojí jistě i fakt, že v pěti věcech hostuje věhlasný bubeník Peter Erskine, známý především z působení ve Weather Report či Steps Ahead, ale stejně perfektní výkon na bicí tu předvádí Budjanův krajan Sandy Winarta. Jediným etnickým nástrojem je bambusová flétna v rukou Saata Syaha, jenž ovšem ve svých partech nedostal příliš velkou příležitost se ukázat. Občasné vokály sice evokují folklórní ráz, ale zase je to jen takový podkres. Takže výsledný dojem je značně rozporuplný a hodnocení značně problematické, protože tenhle opus se dá těžko označit jako průměrný. Geniální momenty se tu potkávají s celkem fádními pasážemi, ovšem i to občas zafunguje.
