Tvůrci hudebních mash-upů si nasazují čím dál vyšší laťku. Dva nejnovější počiny v oblasti pirátského remixu dokazují, že v hudbě je dnes možné opravdu úplně všechno. Zatímco DJ Danger Mouse staví most mezi propastí času – roky 1968 a 2004 – a mezi dvěma klasickými alby, Mochipet zase přivádí k oltáři skladby interpretů podle souvislostí jejich jmen.
The Grey Album hiphopového producenta z New Yorku DJ Danger Mouse spojuje instrumentální podklad ze slavného „bílého“ dvojalba The Beatles z roku 1968 a vokální stopu z loňského The Black Album newyorské rappové legendy Jay-Zho. Na první pohled to vypadá jako hudebně neudržitelný postup, absurdní producentské cvičení na úrovni praktické maturitní zkoušky, ale jen do té doby, než si album skutečně poslechnete. Kupodivu to totiž funguje i jako zajímavá hudba. „Každý kick, snare, každý akord je někde na originální nahrávce“, dušuje se Danger Mouse a i největší odborník na Brouky se zapotí v identifikaci jednotlivých podkladů. Beaty sestavené z vypreparovaných písní The Beatles jsou mnohdy lepší než ty, které pro Jay-Zho album ukuchtili jeho vlastní špičkoví producenti, kteří patří mezi smetánku současných popových autorů Timbaland, The Neptunes, Rick Rubin, Eminem nebo Kayne West. What More Can I Say dostalo samplem z Harrisonovy While My Guitar Gently Weeps potřebný kopanec, kytarový riff z Helter Skelter v 99 Problems je o třídu lepší než původní metalový Ricka Rubina. Zrychlený motiv z Julia také posouvá Dirt Off Your Shoulder o třídu výše než originál. A navíc dává šanci vyniknout excelentnímu rapu Jay-Zho. Mimochodem, není to jediné „vylepšení“ posledního Jay Zho alba, na internetu v tuto chvíli kolují tři další bootlegové verze, na kterých je původní instrumentální podklad nahrazený jiným. Dobrá rada pro všechny šťouraly – nelíbí se vám deska? Zremixujte si ji podle vlastní libosti! Danger Mouse prý věnuje veškerý svůj čas snahám získat povolení vlastníků autorských práv, aby album mohlo vyjít oficiálně. Šance, že je přesvědčí, je velmi malá, deska je tedy patrně odsouzena k tomu, aby zůstala na internetu nebo na pirátských bílých vinylech.
To album Combat vyšlo oficiálně na značce Violent Turd (jedna z odnoží amerického nezávislého labelu Tigerbeat6 – domova třeba Kid606 nebo Cexe). Taiwanský hudebník vystupující pod jménem Mochipet na něm přivádí hudební dekonstruktivní šílenství bastardního popu do zcela nových končin. K tomu, aby spojil dvě skladby, mu stačí podoba jmen jejich interpretů. John Cash se tak ocitá v drážkách společně s rappery Cash Money, progrockeři Yes s hardcoreovými No Means No, soulový bard Barry White si zapěje na podkladu skladby The White Stripes a Neil Diamond zase vystoupí v pomyslném duetu s dánským metalistou Kingem Diamondem. Mochipet navíc do skladeb s oblibou vstupuje jako digitálně vokódovaný hlas a připomíná tak krotitele dravé zvěře. Ostatně, kdo jiný by byl potřeba, kdyby se ve studiu potkaly tak hudebně odlišné projekty. Pro vnímavého posluchače Combat navíc otevírá Pandořinu skříňku s nápisem „Co kdyby“ a nutí ho přemýšlet, co by se stalo, kdyby se podobným způsobem zkřížili i jiní.