Co má společného progresivní jazzový hudebník z USA s Gentským oltářem Jana van Eycka a hudbou vlámského skladatele z 15. století?
V krátkém časovém úseku vydal americký trumpetista a skladatel Dave Douglas dvě alba, jedno lepší než druhé. Před nedávnem jsem tu recenzoval jeho Other Worlds, jež natočil se souborem Sound Prints, nyní jsou na řadě Světské žalmy. Ty vznikly v sestavě s violoncellistkou Tomekou Reid (o níž tu byla řeč nedávno v recenzi pozoruhodného kvinteta Myry Melford) a čtveřicí mladších hudebníků z Belgie a Nizozemí. Berlinde Deman (serpent, tuba, zpěv) je členkou souboru Flat Earth Society, kde působí též Frederik Leroux (kytara, loutna, elektronika), zatímco Marta Warelis (piano, preparované piano, harmonium) patří k amsterdamskému sdružení improvizátorů DOEK a Lander Gyselinck (bicí, elektronika) vede vlastní kapely LABtrio a STUFF. Projekt se nahrával zčásti odděleně (pochopitelně z důvodu pandemie) mezi květnem 2020 a srpnem 2021.
Cyklus deseti kompozic s názvem Světské žalmy si objednalo belgické město Gent a tamní divadlo Handelsbeurs k oslavě 600. výročí vzniku slavného oltáře Jana van Eycka. Dave Douglas se jako autor nechal inspirovat nejen výjevy ze samotného malířského díla, ale také hudbou Eyckova současníka Guillauma Dufaye, latinskou mší a středověkými lidovými písněmi. Toto vše propojil současnými jazzovými improvizacemi. Vznikla tak vzrušující fúze staré a nové hudby, střet sakrálního a profánního světa. Tomu odpovídal také použitý instrumentář, ve kterém nechyběly starobylé nástroje jako serpent, loutna či harmonium. Douglas též připojil texty Kristiny Pisánské, jež působila na burgunském dvoře stejně jako Eyck a Dufay; mimochodem je považována za první spisovatelku ve Francii. „To mi pomohlo vcítit se do atmosféry té doby,“ prohlásil Douglas. A že se mu to povedlo, svědčí úspěch při premiéře 4.listopadu 2021 a pak po dalších provedeních v Bruggách, nizozemském městě ‚s Hertogenbosch (rodišti Hieronyma Bosche) a v Berlíně.
Album otevírá Arrival (nejdelší skladba: 8:36), s naléhavou sakrální melodií z dávných časů; na posluchače dýchne mysteriózní nálada, kterou instrumentalisté zahušťují dalšími vrstvami včetně improvizovných pasáží. Tím vším se proplétá melodická trubka. Následuje Mercy plná radostné naděje až skotačivosti. Zvuk nabývá pozvolna na intenzitě, s nímž kontrastuje pokorný zpěv; posléze následují dravá sóla trubky, kytary a violoncella. Píseň We Believe je niterně lyrická, s ponorným zpěvem a kontrapunkticky vedenými hlasy cella a trubky. Naopak Agnus Dei je prošpikována říznými a hutnými sazbami a sóly ostrými jako čepel nože; v případě kytary jde až o hlukovou explozi. Síla naděje v symbolu oběti a vzkříšení. Následující Instrumental Angels sytí slavnostní, radostné téma, zdrsněné ovšem „narockovělou“ kytarou a dravými sóly. V lyrické písni If I’m in Church More Often Now je zpěv na můj vkus až příliš bez šťávy, bez krve. Záměr? Možná. Ale pak přijde skladba Hermits and Pilgrims a problém zpěvu je zapomenut. Směs vášně, vznešenosti a mystického oparu podtržené historickými nástroji se vzápětí střetne s plnokrevnými jazzovými chorusy. V následující Righteous Judges je posluchač svědkem sugestivního spojení avantgardního jazzu a elektronické hudby, lze tu rozeznat i zvukové nápodoby dusotu a řehtání koní. Jezdci Apokalypsy? V závěru se drsně střetne elektronická špína se zvukem tuby. Niterná píseň Ah Moon s mlžným zpěvem je nečekaně přervána erupcí vyostřené kytary. Závěrečný track Edge of Night by mohl být ponorným nokturnem, kdyby opět nebyl narušován vypjatě zdrsněnými zvuky…
V současnosti nadužívaný (a tím pádem přízemní) výraz crossover by byl pro toto hudební dílo urážkou.
Dave Douglas: Secular Psalms
Greenleaf Music (https://greenleafmusic.com)