Kaleidoskopické počitky ze solárních meditací pod taktovkou slezských ambientních mágů.
Ačkoli v tuzemsku skryté, ostravské duo Jindřicha a Lucie Spilkových představuje velmi plodného přispěvatele do světa globální ambientní experimentace. V projektech A Most Accursed, Druhá Smrt a Jinthra (čistě sólový projekt Jindřicha) však opouští žánrovou zahleděnost v syntetické abstrakci k artikulovanějšímu výrazivu melodičtějších útržků, perkusí a vokálních recitací, z něhož vyčnívají zejména zkreslené kytary. Inspirací jsou jim především vlastní magické práce, k nimž se přidává i reflexe esoterických a filosofických klasiků 20. století, od thelémitů Aleistera Crowleyho a Kennetha Granta po Jacquese Derridu s Gillesem Deleuzem. Ostravané svou kreativitu nejhojněji ventilují v Druhé Smrti, s níž obohacují britský label Sombre Soniks každý rok o jednu novou nahrávku již od jara 2012. Se svým pravidelným příspěvkem projekt letos neotálel dlouho, a již 23. května vydal Sombre Soniks jeho již desátou dlouhohrající desku, The Sun.
Album, publikované čistě digitálně příhodně ke dni nedožitých 99. narozenin Kennetha Granta, představuje spontánně nahraný závěr jistých thelémských rituálů, které se zaměřovaly na energie a symboliku Slunce. Celkově The Sun nabízí tři zhruba třináctiminutové plochy, v nichž se éterické stopy modulárních syntezátorů, radiových samplů a různě zkreslených smyčců proplétají s podladěnými elektrickými kytarami a bicími. Všechny skladby (Merkurial Sun, Tree of the Sun, The Black Sun) přitom operují dle stejné formule. Z úvodních smyčcovo-elektronických vln převážně vyšších frekvencí povstane koherentnější drnkaný motiv, který se v doommetalové těžkopádnosti lehce proměňuje pod údery bicích středního tempa, každou skladbu pomáhají rozjasňovat i klidná slova obou hudebníků o vztahu člověka a Slunce. Vyjma kytar a bubnů deska neobsahuje žádné výrazně nosné vzorce, i tak se ale riffy stále přidržují ambientní funkce budování výpravné atmosféry a v jejich míšení s ostatními elementy nehrozí, že posluchač pro jejich melodiku a rytmiku opustí žánrovou koncentraci na témbr s texturou. Právě v těchto dvou rysech je totiž The Sun nejzajímavější. Jednotlivé linky i jejich ozvuky se tu totiž proplétají do závratných a tajuplných asambláží, jež se i přes svou členitost stále pohybují hlavně ve světlejších barvách, aby mohly vydávat svědectví o síle slunečního záření.
The Sun není žádnou revolucí ve zvuku Druhé Smrti ani jiných počinů Spilkových, ale jedná se o pokračování v jejich již zaběhlých, na ambient však originálních, postupech. Mohutnost rockových nástrojů a spletitost elektronických i smyčcových labyrintů barvitě ilustrují tajemnou mnohovýznamovost Slunce a s opakovaným přehráním odkrývají víc a víc ze svého kouzla. A to z desky činí minimálně ideálního společníka na rozjímavé letní procházky.
Druhá Smrt: The Sun
Sombre Soniks (https://sombresoniks.bandcamp.com)