Dva ze čtyř loňských Zlámalů

  
406

Brněnský saxofonista, klarinetista, kapelník a skladatel Pavel Zlámal měl loni mimořádně plodný rok – vydal hned čtyři nahrávky. Pod CD Brünnwerk je spolupodepsán textař a vokalista Petr Toman, pražský Amplión zase vydal desku ansámblu Heterofón „mezitím v Brně“.

CD Brünnwerk bylo nahráno ve studiu brněnského Divadla na Orlí na jaře 2018. Zlámal se obklopil víceméně stálými kolegy, které dobře zná a ví, jak s nimi pracovat, co od nich může čekat a čím ho (pravděpodobně) mohou překvapit. Brünnwerk je založen na konceptu kontrastu mezi textem a hudbou, která příliš nedoprovází, spíše je samostatnou vrstvou. Při prvním poslechu nahrávky hned vytane na mysl podobné spojení mezi Donem Byronem a jeho dvorním textařem Sadiqem – Petr Toman ovšem není politickým aktivistou a Pavel Zlámal je autorsky mnohem nenápadnější, nikoli však méně důležitý. Tomanovy texty jsou založeny na pozorování a komentování banalit, na vytváření absurdních scének, na slovních hříčkách, které fungují i napříč jazyky (Twinkle). Jejich autorský přednes volně osciluje mezi rapem, sprechgesangem, šepotem i zpěvem, hudba tuto variabilitu odráží – s lehkostí a eleganci pluje mezi stylizacemi nejrůznějších jazzových klišé, aniž by do nějakého příliš zabředla. Každá skladba má svou vnitřní dramaturgii a výstavbu, v každé dochází v nějakém ústředním bodě ke střihu a zlomu do jiné faktury, dynamiky… Celek je tedy přitažlivý kontrastem mezi záměrnou banalitou textu a stylizovanou „uměleckostí“ a „sebestředností“ jazzu, který je – alespoň v podobě mainstreamu – vlastně téměř vždy „elegantní“ hudbou, leckdy přitahující snoby a ty, kteří jsou či chtějí být „zasvěceni“. Zde se taktéž tváří v prvním plánu vážně, ale v tom druhém, nenápadnějším, dochází k destrukci jazzové reality (hammondky Jaroslava Šťastného atd.) a je to nesmírně osvěžující. Asi nemá smysl vyzdvihovat výkony jednotlivých muzikantů – všichni hrají pod Zlámalovou „kuratelou“ perfektně, stylotvorně a disciplinovaně. Zvuk nahrávky je takový, jaký by měl být – komorní, kontaktní, jako bychom seděli s kapelou v místnosti, slyšeli každý detail a viděli přímo do procesu vznikání.

Ansámbl Heterofón je s předchozí nahrávkou personálně propojen, obě kapely – byť prozatím zřídka – vystupují i živě. Nahrávka „mezitím v Brně“, realizovaná ve stejném studiu na přelomu července a srpna 2017 a s odstupem času perfektně zvukově ošetřená a vydaná Alešem Charvátem (jenž je zároveň vydavatelem), dobře demonstruje Zlámalovu metodu „heterofonní“ či aleatorické organizace hudebníků i žánrů. Jednotlivé skladby jsou navzájem hudebně kontrastní, pokud jsou něčím propojeny, tak právě metodou – ta je tím nejpodstatnějším. Základem nahrávky je dobrá dramaturgie – zdánlivě chaotické i organizované pasáže jsou v rovnováze, hluchá místa prakticky neexistují. Velmi často slyšíme paralelní exponování nesourodých prvků – tradiční swing či groove rytmiky proti atonálním štosům či vyhrávkám atd. Důležitým atributem stylu Heterofónu je jistá nepřípadnost (geniálně využitá třeba v pozdních filmech Luise Buňuela) – skladby často skutečně zní jako jazzový mainstream, ovšem chovají se jinak: sóla negradují, ale utichají, případně se rozpadají na prach, „bigbandové“ štosy zní v klastrech, pěkně rozjetý beat se nelogicky zastavuje apod. Co je podstatné: stejně jako u předchozí nahrávky je vše natolik dobře zahráno, že je to uvěřitelné – jakákoliv nedůslednost by podobnou hru s idiomy či typickými prvky odsoudila do pozice směšné nápodoby či gimmicku. Ne nadarmo je v poděkování zmíněn Frank Zappa: i on je stejně jako Zlámal podvratným živlem při práci s žánry a významy, trubka s wah wah dusítkem ve skladbě Bear Against Fear dokonce upomíná na titulní skladbu desky The Grand Wazoo a je to příjemné srovnání. Nahrávce nechybí ani „hity“, kusy se zapamatovatelnou melodií a tradičnějším vývojem – Saint (Veget) Blues (opět s hostujícím Petrem Tomanem) zní jako nepravděpodobné spojení Counta Basieho s Ornettem Colemanem, téma skladby Do hlavy je taktéž výtečné a tvoří perfektní kontrast ke zdánlivému chaosu či aleatorice v ostatních kusech.

Snad jedinou věc bych mohl nahrávkám vytknout a ta není hudební povahy – stalo se zvláštním zvykem doprovázet podobně zajímavou hudbu zlehčujícím a ironizujícím komentářem (viz vysvětlující sleeve-note k „mezitím v Brně“). Je samozřejmě chvályhodné, když se tvůrce nebere příliš vážně a nabubřele, jenže v tomto případě je podobný komentář zbytečný – totéž vlastně říká sama hudba a navíc mnohem elegantněji a poetičtěji, jakkoliv to komentovat je podle mého soudu redundantní a navíc zbytečně polarizující. Jestliže se mainstreamové nahrávky tváří z drtivé většiny vážně (s nezbytným přídavkem poezie a špetkou humanity za zády), nemusí být přece nahrávky z jiného břehu za každou cenu jejich pravým opakem.

Současný český jazz je podle mého názoru v dobré kondici, za poslední roky vyprodukoval dosti zajímavých osobností a projektů a etabloval se i v mezinárodním kontextu (zásluhu na tom jistě má i studium českých hudebníků v zahraničí, stejně jako pobyt zahraničních muzikantů u nás). Každý žánr, jazz nevyjímaje, však potřebuje kromě perfektně vybavených profesionálů mainstreamu také osobnosti, které přinášejí nové myšlenky a boří či minimálně rozšiřují cesty, vyšlapané staršími generacemi. Bez nich by hudební vývoj petrifikoval a ustrnul v kruhu nekonečné sebe-reprodukce. Proto kdybychom Zlámala v Čechách a na Moravě neměli, museli bychom si ho vymyslet.

Přečtěte si i recenze zbývající dvojice Zlámalových loňských titulů, Tyčí nevyhnutelných čtveřice PQ a 12345 pětice ZKKP.

Brünnwerk: Brünnwerk
Ears  & Wind Recordings (http://www.spodniproudy.cz/ears-wind-records-publishers-of-noise-and-related-projects/)

Heterofón: „mezitím v Brně“
Amplión Records (http://www.amplion-records.com)