Klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal zkrátka zraje jako víno a v posledních letech přichází každou chvilku s novým projektem či formací, které znamenají vždy nějaký posun v šíři i hloubce jeho stylového záběru. Zažili jsme ho již totálně experimentovat a volně improvizovat sólově i ve velkých tělesech, hrály se jeho koncepty a kompozice z oblasti spíše současné vážné hudby, působí v různých jazzových formacích, šlo ho přistihnout i při rock’n’rollu. Se svým novým kvartetem směřuje do kontextu soudobého jazzu, který se může inspirovat jednak svou bohatou historií a zároveň dokáže i v akustické podobě reflektovat dění v mnoha jiných současných a často mnohem elektroničtějších žánrech. K tomu Zlámalovi perfektně sedí trojice brněnských spoluhráčů z mladé generace, klavírista Martin Konvička, kontrabasista Juraj Valenčík a bubeník Václav Pálka.
Hned v úvodní kompozici Zelená lze poznat mnoho z jejich tvůrčího rukopisu. V rychlém postbopovém tempu se kvartet vyřádí v několika delších rozevlátých improvizačních vlnách, v neočekávatelných momentech však přicházejí komponované předěly v podobě krátkých tématických úseků či osobitých a vnitřně usebraných rytmických unison. Zatímco volné pasáže připomenou více freejazzová východiska šedesátých a sedmdesátých let, celkový rámec skladby vyznívá mnohem nečekaněji díky mnohem citlivější a dynamičtější souhře celého kvartetu.
V tomto duchu navazují i další kusy. Tichá a soustředěná miniatura Tyč si polyfonně pohrává s kratičkým motivem, následující Inevitable nám podobné postupy ukáže v téměř triphopovém hávu s kontrabasovými smyčcovými prodlevami, mezi beatem a saxofonem se hlavní tematický plán nese především v soustředěných unisonech klavíru a basy. Skladba PQ2 (Znělka) potom kombinuje nekompromisní walking bass s rytmickými modely v klavíru a saxofonu připomínajícími spíše digitální chyby, v opět propracované souhře se pak ale ozve až i ellingtonovská vřelost. Kvartet se ukazuje jako perfektně organický celek schopný rozběhnout se ve správných momentech čtyřmi rozdílnými cestami při zachování integrity ve vždy energických groovech.
Radostí jsou pak také mazlivě bluesové chvilky ve skladbách PQ1 nebo Saint (Blues), které se poslouchá díky své spontaneitě skoro jako slavné Kind of Blue Milese Davise, ovšem žánrová východiska jsou zde podrobena mnohem současnější výrazové redukci. Mimochodem ti, kdo ještě pamatují pojem redukcionismus z oblasti nejazzové volné improvizace, by si mohli porovnat tento koncept s principy, které Zlámalův kvartet uplatňuje na jazzovou kompozici. Zlámal tyto postupy prostudované i prožité má a v jistých parametrech je umí uplatnit třeba i na citlivě vygradovaný hymnus s klenutým melodickoharmonickým tématem a s až postrockovým přesahem pod názvem Easter Przewaletz. Závěrečná tříminutovka Svatebního dne pak podobného sdělení dosahuje kombinací lidových motivů i freejazzového zlobení.
Tyče nevyhnutelné jsou bravurní moderně jazzovou deskou. Skrze zdánlivě omezený či tradiční zvuk jazzového kvartetu nám nabízí možnost nahlédnout do přepestrého a svobodného prostoru hudební imaginace současných moderních vysoce erudovaných hráčů. Na takovéto kapely a desky jsem tu už dlouho čekal. V letošním roce na nás Pavel Zlámal chystá ještě další dvě alba, takže se i u tohoto hudebního klanu je stále na co těšit.
PQ: Tyče nevyhnutelné