Populární klišé říká, že hudebníci dělající hudbu v jakémkoliv ohledu divnou prostě neumějí tvořit „poctivě“, nejsou schopni vymyslet chytlavou melodii. Pokud by snad někdo měl zájem tento stereotyp vyvracet, mohu nabídnout příklad z Japonska. Otomo Yoshihide je znám jako radikální krotitel kytary i gramofonu, tvůrce extrémního hluku i ztišení nebo jako zvukový kolážista. Je ale také autorem hudby k úspěšnému televiznímu seriálu Amachan, vyprávějícímu o dívce, jež se rozhodne stát potápěčkou. Seriál od svého startu v roce 2013 získal v Japonsku řadu úspěchů a stal se společenským fenoménem, mimo jiné i tím, že přitáhl pozornost k oblasti Tohoku, kde se odehrává a která byla v roce 2011 postižena velkým zemětřesením, jež způsobilo havárii elektrárny Fukušima. Otomo Yoshihide, který sám ve Fukušimě vyrůstal a po katastrofě se začal angažovat v oživování oblasti, seriál vybavil optimistickou úvodní znělkou.
Se svým „speciálním bigbandem“ – japonsky Ōtomo Yoshihide supesharubiggubando – natočil a letos v červenci vydal desku Bon odori. Název odkazuje k japonskému buddhistickému svátku Obon, při němž se duchové předků vracejí zkontrolovat domácí oltáře. Bon odori je tanec, jímž se duchové vítají. V tradiční podobě vypadá asi takto:
Z alba Bon odori pohází i tato pěkná písnička, v níž zpívá a tančí Sachiko Matsubara. O té jsme – pod jménem Sachiko M – psali již v prvních letech HIS Voice jako o představitelce japonské redukcionistické scény, do níž se zapojila v prvních letech tisíciletí s generátory sinusových vln. S Otomem spolupracovala na těžko spočitatelném počtu nahrávek.
Výlety do mainstreamu ovšem nijak neumenšují tvůrčí hravost, spíš ukazují, že i s divnými nápady lze zasáhnout široké publikum. Jako například před několika lety, kdy Otomo Yoshihide dirigoval několik kapel pochodujících městem Mito – od velké školní dechovky po dixielandovou sestavu, aby je na konci smíchal v divoký mumraj.
A Sachiko M zase ukázala například letos v únoru v londýnském Cafe OTO, že sinusové vlny ji stále nepřestaly bavit.
