Akordy jsou afekty. Akordy tónů či barev, souladné i nesouladné, jsou afekty hudby či malířství.
Gilles Deleuze – Félix Guatarri, Co je filosofie?
Už několik let se mi doma kupí nahrávky s hudbou Iva Perelmana. Úctyhodný počet alb nabobtnal do slušné řady, až jsem se je konečně odhodlal poslouchat. Začal jsem čtyřdiskem Efflorescence (Rozkvět; Leo Records, 2019), úžasnými duety Perelmanova tenorsaxofonu s klavírem Matthewa Shippa. Nahráli je v květnu 2018 v brooklynském studiu Parkwest, celkem devětačtyřicet kratších kusů, dohromady tři a půl hodiny nadšených improvizací. Vzletně řečeno, je to jakýsi atlas rostlin, který společně sestavili hudební estetik, botanik, malíř a parfumér. Poslouchal jsem o Vánocích a vrátilo mě to do mládí, kdy byl jazz mojí nejoblíbenější hudbou a já jsem sháněl jazzové desky, kde to jenom šlo, nejčastěji v budapešťských antikvariátech, zapadlých krámech a bazarech, občas i na legendárním blešáku Ecseri.
Psát o improvizaci v případě této hudby je vzhledem k dlouholeté zkušenosti společného muzicírování protagonistů nahrávky a k jejich pohotové, přitom však empatické interakci dosti vágní. Napadá mě spíš označení „dvojjediné spontánní komponování v reálném čase“. Perelman a Shipp jsou do té míry hudebně srostlí, že jejich individuální muzikantství organicky fúzovala do stavu tvůrčí dvojjedinosti. Svůj předchozí projekt, trojalbum z téhož roku, koneckonců sami nazvali Oneness, což v češtině znamená Jedinost nebo Jedinečnost, zkrátka cosi, co v jednom pojmu konotuje celistvou, neoddělitelnou a neopakovatelnou entitu. Poněkud zvláštně ale vyznívá rozhodnutí hudebníků umístit na přední stranu obalu alba hermetický symbol hada urobora. Jeho sebe sama požírající tělo sice utváří celistvý kruh, avšak spíš než jedinost, reprezentuje nekonečný koloběh života, mýtus věčného návratu jakožto jediné možné cesty vpřed. Víc by se mi proto líbil neologismus Onement, kterým malíř Barnett Newman v roce 1948 nazval svůj slavný obraz, jeden z milníků abstraktního expresionismu. Mínil ním autoreferenční charakter malby, jež reprezentuje pouze samu sebe. Není o vnější realitě, je o ontologickém stavu „být jediný“, o jedinosti jako takové, tj. jedinství. Není to reprezentační obraz, je o nereprezentovatelné prezenci, a právě v tom tkví dojem vznešenosti, již i po letech evokuje v mnoha divácích.
Ivo Perelman je také malíř, dokonce abstraktní. Mám za to, že jeho malování je stejně přesvědčivé jako jeho hudba. Stačí se hlouběji zahledět do maleb, jež ilustrují obaly jeho alb. V spontánně vedených a pastózně nanášených kaligrafických liniích nachází paralely s vlastní hrou na saxofon. Jeho gesta a rytmy jsou stejně intuitivní a zároveň trefné v obou mediích, díky čemuž jsou stylově identifikovatelná (samozřejmě, vzhledem ke specifikům obou medií). S podkladem malby komunikuje se stejným respektem a nadhledem jako když vyluzuje tóny do ticha nebo zvukového spektra svých spoluhráčů. A přece je tu nezanedbatelný rozdíl: zatímco zvuk Perelmanova saxofonu oplývá nevtíravou pestrobarevností, jako malíř si často vystačí pouze s monochromatismem. Redukci barevné skály kompenzuje minuciózní texturou; to díky ní mají jeho obrazy přitažlivou plastickost. Modelem jeho maleb není vnější skutečnost, nýbrž vnitřní, ještě nevyjevené vjemy. Umělec je objektivizuje, avšak bez mimetických ambicí, nehodlá je tvarovat do známých forem, nechce, aby připomínaly možné nebo virtuální zjevy. Cílem jeho objektivace je uniknout prostřednictvím vizuální linearity přirozenému sklonu napodobovat a paralelizovat malování se spontánním rozvíjením zvukových forem. Dalo by se říct, že Ivo Perelman vlastně maluje malování, vytváří vznešené obrazy malování jako duchovního procesu, vyjevujícího vnitřní rytmy skrze vnější gesta. Někde zde je zapotřebí hledat příbuznosti mezi hudební improvizací a spontánností malířského nebo kresebného aktu. Ne ve výsledné, vyjevené formě, ale ve skrytých emotivních impulzech ve stavu jejích zrodu.
Pouštím si dlouhý, přes padesát minut trvající kus Procedural Language z exkluzivního vydání Ivo Perelman – Matthew Shipp: Special Edition Box (SMP Records, 2020). Kromě CD se zmíněnou kompozicí, obsahuje též blue-ray s videozáznamem koncertu v Sao Paulu v červenci 2019 a útlou knížku Embrace of the Souls (Objetí duší), kterou o hudbě dua napsal belgický nadšenec pro improvizaci Jean-Michel Van Schouwburg. Naslouchám, jak se skrze tóny a akordy vyjevuje umělecké „jedinství“ jedinečné dvojice a uvědomuji si, že pojem „hudba“ je z estetického hlediska příliš úzký pro to, co slyším. Názvy Perelmanových kompozic nebo alb koneckonců často začínají spojením Art of the (Duet, Trio, Perelman-Shipp atd.), jako by chtěl umělec zdůraznit, že jeho kompetence a performance mají blíž k vnuknuté múzičnosti než k naučené muzikalitě. Matoucí je pouze adjektivum „procedurální“ v názvu alba, jelikož vůbec neodpovídá způsobu, jakým hudebníci vzájemně komunikují, umělecky ani lidsky. Perelman a Shipp myslí, cítí, rytmizují, hrají, swingují a snad i dýchají unisono. Hovoří zkrátka jazykem, jenž si společně vytvořili a jehož pravidla neustále aktualizují, jenom aby mohli sdílet a sdělovat bezprostřední představy bez syntakticko-sémantických omezení a informačních šumů. Naléhavost a empatie, s jakými tímto jazykem „mluví“, pohotovost a vynalézavost, s jakými flexibilně žonglují s jeho nejednoznačnými kódy, jsou na hony vzdálené formální strojenosti, kterou konotuje pojem „procedurálnost“. Společná hudba Perelmana a Shippa rozhodně není procedurální; je spíš procesuální, a to v deleuzovsko-guattariovském smyslu procesuality jakožto „dění“, jehož prostřednictvím se autonomní mysli Perelman a Shipp stávají synergickou dvojbytostí „Perelman-Shipp“ – oneness, jehož/jejichž dynamickou uměleckou (tj. estetickou, smyslovou) manifestaci již nelze dezintegrovat. Lze ji pouze poslechem kontemplovat.
Je zřejmé, že v zájmu jedinosti hudebního dění, jež spolu produkují, museli Perelman a Shipp rozpustit svá ega v poetice, v níž je vzájemná interakce mnohem důležitější než individuální stylové signatury. Jejich hraní se za čtvrtstoletí společného účinkování organicky sžilo, z duální koexistence empatických instrumentálních subjektů se vyvinul singulární zvukostroj, poháněný neovladatelnou vůlí vtělit do momentové zvukové formy neutichající proud nápadů a emočních inspirací. Od dob klavírně-saxofonových eskapád Monka s Coltranem jazz snad nezažil organičtější fúzi dvou ikonických nástrojů, jež nejvíce utvářely akustické povědomí o celém žánru.
Myšlenkové a sonoristické souznění „Perelman-Shippa“ proměňuje samozřejmě i posluchače, nutí jej poslouchat inter-subjektivně (Roland Barthes), tj. věnovat větší pozornost aktivitě původců zvuků, všímat si víc příčiny zvuků, než se oddávat jejich účinkům. A právě takovýto poslech přiblíží generativní povahu zvukostroje, to, jak je ovládaný nutkavou „zvukopudností“, jak jsou těla obou muzikantů vepsány do hudby, nebo naopak, jak je hudba vepsaná do jejich těl, to, co kdysi Barthes nazval „tělem v stavu hudby“ (le corps en état de musique), maje na mysli promíchaní tělesných a hudebních rytmů a afektů. Nádherně to lze slyšet na albu Shamanism (Mahakala Music, 2020), kde Perelman a Shipp hrají v triu s kytaristou Joem Morrisem. Spíš než hraní v triu, je to hraní v duu; pozorný posluchač nabývá místy dojmu, že kytara zde hraje v duu se saxofon-klavírem. To už není estetika, ale erotika hudby. Tóny, akordy, klastry, rytmy, témbry, rezonance, gesta a afekty splývají v dynamickém organismu, jež neovládá své proměnlivé zvukové tělo inteligibilně, nýbrž procítěně interaguje s jeho pulzováním. Mám za to, že takovou intenzitu zážitku z hudby lze postihnout pouze kategoriemi esteticko-erotického diskurzu; jako první mi na mysl přichází „rozkoš“. Poslouchaje dál album Šamanismus, představuji si místo Morrise hudebníka, který by splynul s „Perelman-Shippem“ do trojjediného organismu a napadá mi před rokem zesnulý perkusionista Milford Graves. Je velká škoda, že k takové fúzi nikdy nedošlo.
