Eva Turnová: Jak obstát v bufáči aneb Life is spinning faster I hope I can hold on and be part of it

  
7

Cestou na „Colours of Ostrava“ jsem ve vlaku vyslechla rozhovor dvou  mužů… nejdřív jsem myslela, že řeč je o autě a teprve po delší době jsem zjistila, že jeden mluví o své přítelkyni. Připomnělo mi to mou legrační sci fi povídku, ve které jsem líčila, že by se mohla zrušit divadla a z herců by se stali komparzisti života, které by si lidi podle potřeb pronajímali. Takže kdyby někomu odešla manželka, na přechodnou dobu by si pořídil hodnou a krásnou blondýnu s pudlem slyšící na jméno Linda, která neodporuje. Muž ve vlaku mluvil o své přítelkyni podobně, soustředil se hlavně na hledisko funkčnosti. Hlavně aby to hezky vypadalo, bylo pohodlné a dobře to fungovalo. Dotyčná partnerka pravděpodobně vedla někde jinde podobný dialog se svou kamarádkou. Ze světa se stal bufáč, kde si každý zobne toho, co potřebuje a čeho se mu v předchozím nedostávalo. Chybí tudíž důležitý článek a to je někdo, kdo by dal něco takzvaně „do placu“. A že takový už skoro nikdo není přestává vadit, protože brzy budou možná i stroje na orgasmy, zmáčknutím klávesy na počítač se přivede k orgasmu a aktivky vykřiknou za nás. Skládáme si mozaiku zážitků podle potřeby jako v Aukru. Jak se svět zrychluje, komplikuje možností jsou mraky, není čas se s někým na delší dobu kdovíjak ztotožnit, něco kdovíjak sdílet nebo chápat, ale za pomocí okolí se životem nějak vyprofilovat. Že by si člověk na něco počkal, zasloužil si, něco obětoval na to není kdy. Prostě bufáč.

Jak se  společenská proměna směrem ke konzumu zrcadlí v hudební krajině? Čeká mě v Ostravě nějaký message a budou ho lidi schopni přijmout a prožít? Základním kamenem rock’n’rollu byla odjakživa revolta. Mladická vzpoura dávala vždy této banální hudbě na tři akordy hlubší smysl. Jenže to už neplatí. Dnešní generace muzikantů sice vypadá úplně jinak a říká jiné věci, než idoly jejich rodičů, ale s rebelií je konec. Když matka zabaví synovi empétrojku, syn ji srazí se schodů a nacpe do kamen, ale revolta už nemá punc kolektivního programu. Pryč jsou ty doby, kdy nezaměstananý Cobain nemá na nájem, přespává v autě a ze dne na den převrátí celosvětový mainstream. Hudební hvězda dnešní doby je obdivována za to, že se stala součástí establishmentu. Amerikou cloumá krize, ale dvacetiletí protagonisti zpívají o hulení trávy a o tom, jakého mají psa a jaké si našli místo pro „planking“. Místem protestů je internet. S decentralizací a existencí youtube a myspace si underground a mainstream vlastně vůbec nepřekáží . Naštěstí ale zůstala touha neztrácet kreativitu, vytvářet nový prostor, možná dokonce i tam, kde nikdy nebyl. Jenže s touhou po uskutečňování přichází další problém, skoro nikdo už nechce být interpretem, každý chce mít „svůj projekt“. Jsou tisíce projektů a nikdo, kdo by jim sloužil. Sítem projdou jen opravdové osobnosti, kteří místo revolty nabídnou ponor do nejtemnějších stránek duše, kdy se člověk rozjitří, aby se pak našel ve větší celistvosti. Ale setkává se jitření s opravdovou odezvou? Jsou fanoušci schopni se napojit a nebo všechno skončí u pozorování image a u toho, že si zobnou, jako muž ve vlaku do své partnerky? Když jsem na festival vyjížděla, matka se mě zeptala: „Ty jdeš na toho Kejva, jak ukamenoval tu holku, co pak dostala rakovinu prsu?“ To jsem ještě nevěděla, že mě čekají podobné poznámky z řad fanoušků, které si koupili lístek za dva tisíce. Po orgiastických rozehřívacích Swans, nastoupil Nick Cave, s naprosto vybalancovanou duší, tělem, myslí a připraven nejen texty zazpívat, ale názorně předvést i se všemi symptomy. V Písni „No Pussy Blues“ se začal procházet po hlavách publika, vytáhl z první řady zbytnělou fanynku a když ji vrátil strhl se dívčí dialog: „Ty voe, že si vytáh Bětu a ne mě, ten je úplně úža, ho lavýskuju“… zatímco vedle se mi nervózně začal svěřovat majitel klubu, že vyhlíží sponzora akce – ředitele spořitelny – aby mu zasponzoroval JEHO festival, kde budou ještě lepší hvězdy než Cave. Další krasavice obchází partičku a vyzvídá, co si kdo o Nickovi myslí a pak v jiné partičce vydává názor za svůj. Zetlelá mánička, které angličtina dovolila rozumět Cavovým textům, ale která spíše chtěla slyšet balady o ukamenovaných dívkách, je  pohoršená nad Cavovými texty o stárnutí mužů. Kytarista nejmenované české kapely odchází se slovy „to bych zahrál taky“. A tak je pro mě stejně nejautentičtější výrok V.B.: Ty samply hrajou z těch kompjůtrů? Jeden jsem měl doma taky, do včerejška, ale vzali mi ho nějaký lidi, který mě vedli domů ožralýho z hospody. Já jsem rád, že mě toho zbavili, aspoň to má někdo, kdo rozumí hudbě a může na to tady zahrát…