Zmizel mi kocour ve fotonovém pásu gigantického víru páté dimenze. Když jsem lepila plakátek Killmeho ve Zverimexu napadlo mě, že obdržení kocoura, přilnutí a jeho zmizení v rámci poměrně krátké doby je vlastně kvintesence toho, co pořád někde čtu i si myslím. Že nás na cestě čekají zkoušky ve formě ztrát, které mají podobu ztráty věcí, vztahů, nakonec mohou mít i podobu zesměšnění. Přesouváme se někam, kde panuje „pustíš, máš“ Říká se, že zmíněný vzestup do páté dimenze by nás měl zbavit starých vzorců a svou frekvencí všechno pročistit a prosvětlit. Na posledním turné se zdálo, že na fyzické úrovni se přesun podobá střevní chřipce. Na sociální úrovni únava z komunikace pro komunikaci a z vět typu: „Vy jste ani jednou neřekli, že je to šňůra věnovaná památce Mejly a přitom je to šňůra památce Mejly…“ Na emocionální úrovni mizí potřeba trpět pro umění a začíná se projevovat bezpodmínečnost v konání.
Konečnou fází přechodu do pětky by mělo být i popření duality, což si představuju asi takhle:
Setře se rozdíl mezi hostinou a hladomorem, euforií a útlumem, nakopnutostí a únavou, protože nebudou vnímané v konfliktu, ale jako mince téhož… což neznamená, že nebudeme dál hluchnout z péáček, mít nevolnosti z baget a hemeroidy z přejezdů, ale citlivěji budeme a priori rozlišovat, co nám škodí a potlačíme neurózu a nutnost sebedestrukce. Zmizí traumatizující otisky v buňkách, člověk se nebude programově vrhat do věcí, které mu ubližují, aby je díky přijatým mechanismům vysublimoval v nějaký hudební doják. Hudební doják tudíž nebude dojákem, ale čistou autentickou skladbou. Zmizí posuzování, takže nebude mít nálepku dojáku a nebude prostor pro hudebníkův mindrák. Samozřejmě díky bdělé pozornosti budeme rozlišovat, takže budu raději slýchat texty jako: „Zase tak málo objevů a daleko k modlitbě / i k dopisu, k omluvě a prosbě za odpuštění / jen tichá recitace prázdných žertů / těm se ještě nasměju, až poletím děsným vesmírem / napříč a budu se potkávat v nekonečnu / opět jen sám sobě kurvou“ …než „vim, co je dobrý, vim co je špatný, / nevim jak to vim, ale vim to málo platný…“
Ale požehnání páté dimenze mi umožní neposuzovat. Neposuzováním zmizí další blok a rozhostí se klid, což nám například umožní se daleko snáz domlouvat telepaticky, takže trefíme začátky i konce skladeb aniž bychom se otáčeli na bubeníka a hrát i bez ztraceného playlistu.
Zbavíme se strachu ze smrti a tím sebedestrukci v podobě požívání drog, a nebo bude mít jejich konzumace úplně jinou povahu, tak jako když buddhistický mnich kalí a kouří, protože už si prošel oběma světy a nelpí ani na jednom. Zmizí falešná skromnost i okázalost. Všichni nebudou chtít mít svůj projekt a urážet se, že v projektu někoho jiného nemají prostor nebo jsou potlačeni v mixu. Zvukař a pořadatel i začnou tušit, že jejich práce přesahuje teritorium mixpultu nebo kulturního domu a že energie nezištně vložená se mnohonásobně vrátí. Se zmizením komplexů zmizí nepřejícnost. Obě pohlaví si uvědomí, v čem je jejich skutečná síla, ženy se nebudou zříkat své atraktivity a muži se s celým svým siláckým brněním bude chovat uctivě k ženě, která je od přírody méně ozbrojená, protože v tom je její síla a konečně to rozbalí. A žena se nebude chovat manipulativně, takže muž se nebude muset zbytečně producírovat.
Vim, že se to stane, ale jak, to nevim, málo platný….
