Eva Turnová: Záměr světí faleš

  
21

Paní Hrudková si po dlouhé zimě vyrazila z Králík do Prahy a cestou vlakem se kolem ní na billboardech míhali samí Michalové Davidové: To je paradox, viď, Evičko… Myslela jsem, že paní Hrudková naráží na přítomnost Lou Fanánka vedle Michala Davida a v duchu jsem se poklonila jejímu vhledu a zároveň to ve mně odstartovalo spoustu otázek od Tří sester až po lišku. Paní Hrudková pokračovala: proč je tady ten pán David tolikrát za sebou? Měl by tu být radši Pepík Zímů nebo aspoň Havel… ti si to zaslouží.

Pak jsme šli na premiéru filmu Nevinnost od Honzy Hřebejka, s hudebním podkresem Vladivojny la Chii a můj přítel řekl, že její produkci vnímá jako klišé, pózu, trapnou manýru, a celý zbytek osmé řady zase omdléval z  napojení. Z jakého důvodu jde z něčeho síla a z něčeho čiší vyduchlost, čím se to měří a kdo má právo to posoudit a proč? Vráťa Brabenec, kterého často nejde necitovat říká, že člověk má hodnotit dobře a nebo raději vůbec. Já to ještě neumím a proto o tom všem přemýšlím a docházím k tomu, že důležitý je záměr, vlastně skoro u všeho.

Při dalším rozhovoru s přítelem, tentokrát o sexu a o tom, jestli žádostivost patří k temným stránkám lidské povahy a přes otázku, kde je v  sexuální uvolněnosti limit a vůbec o nutnosti a míře odříkání a co je v  tomto smyslu vůbec správně jsme po mnoha kotrmelcích, vylitých čajích a  zapálených filtrech nějak došli k tomu, že důležitý je takový moment uvolnění, kdy dualita v rámci možností na chvíli přestane existovat, kdy tělo mluví samo za sebe řečí, na kterou má prostředky a to ve všech oblastech, sex a hudbu nevyjímaje. Exupery ve své Citadele říká, že kurva, která obcuje s muži jen tak z radosti a stejnou radost jim umí poskytnout (a stíhá to) je lepší, než upjatá žena, která si hraje na spořádanou a to, že potlačuje své touhy vede k neblahým věcem. A tak po  světě chodí davy nenaplněných žen, mávají rukama (to je prý známka sexuální neukojenosti 🙂 a doma křičí na děti a pomlouvají sousedky a  stejně tak v hudbě řady akademiků, kteří se pasovali na měřiče hudebních hodnot často proto, že nic nesloží; rádi by brnkli na kytárku, ale bojí se sami sobě otevřít a něco ze sebe dát, aby jich náhodou neubylo nebo aby neztratili něco ze své akdemičnosti a tím se odsoudili k tomu, neustále něco posuzovat a nikdy nic nedostat, protože se o to svou sveřepostí připravili. Jak to tedy je? V tom, co děláme, by nějakým způsobem mohl asi měl být obsažený celý život, tudíž i znovuprožitá bolest, mělo by tam být cítit to, co nás všechny spojuje, ale i to málo, co nás od sebe odlišuje s tím, že člověk přijímá to první a chce předat to druhé. Je tam synergie, přítomnost a zároveň odstup, naplnění a  klid, sečteno možná autentičnost nebo projevená duše. Pamatuju se, že když Castaneda v jedné ze svých knih popisuje umění chůze, dostane se k  tomu, že při určité míře únavy se člověk napojí na svůj vnitřní zdroj. Stejně tak si představuju tvorbu a její interpretaci, při tvorbě se člověk napojí na svůj zdroj za pomocí všech dostupných postředků dělá všechno s maximální zodpovědností, ale pak to předvede s tím, že za to nic nechce. To je samozřejmě těžký úkol, i když člověk ví, že párkrát v  životě se mu to stalo, i když mimovolně po aplikaci drog, v krizi, kdy už je všechno jedno, v různých stavech extáze, kdy je všechno taky jedno. Nevím vlastně, odkud tenhle stav inspirace přichází a kdo si ji v  nějaké chvíli zaslouží, fakt je, že v té chvíli si člověk ani nestihne oblíknout bačkory a už sedí u osmistopáku…..

Co člověka formuje, se asi dá těžko vystopovat, stejně jako nikdy nepřijdete na to, proč se z někoho stal alkoholik, je to tlustá cibule s  bezpočtem slupek, které už neoloupeme. Přesto jsem se pokusila promítnout si ten film svých nejsilnějších hudebních zážitků, jestli třeba náhodou nepřijdu na to, proč se tak bráním majoritním vlivům, proč bych chtěla, aby byla realita taková, jak ji vnímám já, a zároveň od majority často něco potřebuji a vlastně pro ni i tvořím a zároveň jsem ráda, že jsem minorita, a zároveň si to vůbec nemyslí má matka…. Ty momenty jsou tyto: moje první skladba v D dur s prvním vlastním textem „Umřel vrabčák, Dick ho zašláp, smutné je to pro Evu Turnovou…“, jak jsem na poslední chvíli pláchla z bytu vedoucího vodáků – pedofila – a  stihla jsem mu tam vzít album Easter od Patti Smithové, které jsem pak vyměnila na černé burze za Dark Side of the Moon od Floydů, čehož jsem za rok litovala, z čehož jsem měla za dva roky zase radost, protože jsem ho vyměnila za Zappovo Weasels Ripped My Flesh, nebo to, že mě vyhodili z konzervatoře, protože jsem zpívala Kubišku a mně to nevadilo, protože jsem stejně vlastně začala poslouchat Décziho nebo to, že jsem sice dostala kytaru od převozníka do zoo, ale už se na ni nenaučila hrát, protože zemřel když plaval přes Vltavu z hospody u Šoukalů, kde jsme s  mámou často zpívaly Bednu od whisky a často i přespávaly nebo to že jsem zpívala ve sboru a Kamila Merhoutová vedle mě omdlívala při koncertech nebo to, že jsem na mejdanu na půdě ve 13ti slyšela DG 307 a dvacet let na to mě Pavel Zajíček oslovil a navíc vzhledem připomínal Henryho Fondu a projevem Johna Calea nebo že jsem na benefiční aukci zakopla o nohu kytaristy od Patti Smith, on mě napsal na guest list a Patti věnovala první song Plastikům a kruh se trochu uzavřel, nebo tím že potřebuju pozornost, potkala jsem Mejlu, nahradila jsem Mejlu, někomu to vadí, někdo výská, někdo mi nadává, že nedomačkávám, minulý týden jsem nechala basu zmrznout v autě nebo jsem si včera zlomila nohu, když jsem kopla do skříně a kývla jsem na to, že napíšu tenhle fejeton…

Tak si říkám, jestli se má duše v hudbě díky tomu měla, nebo neměla možnost projevit a pojevila a napadá mě další Vráťova hláška, když vyjíždíme z Prahy na turné: Co když duši mají ti, kdo drandí s vozejkem po Kauflandu a sjíždí reklamní letáky a ne my?