- Inzerce -

Fennesz: Live in Japan

Před třiceti lety nahrál Keith Jarrett sólovou improvizaci The Köln Concert: spontánní tvorba u klavíru, v obecném povědomí cosi nového, se stala milníkem a jednou z nejprodávanějších jazzových položek všech dob. Dočkali jsme se po třech desítkách let alba v čemsi paralelního? Radikální i hudebně opojný třiačtyřicetiminutový proud improvizace zrcadlí dosavadní zkušenost vídeňského Christiana Fennesze s laptopem, tedy vytvářením digitální hudby v reálném čase koncertu.

Byla to éra Velvetů a Hendrixe, jež začala pokládat za samozřejmý i  nečistý zvuk kytary, chraptivý či přebuzený tón pokládaný dosud za „chybu“. Podobné chyby, ale v oblasti syntetického zvuku a technologie, legitimizuje současná éra a činí z nich čím dál samozřejměji přijímaný zvukový materiál. Fennesz začíná svůj set smyčkou ze zvukového prachu a  šumu, aby záhy rozkryl podstatné karty. Jednak se ztratí pravidelný rytmus a nastoupí živé, neustále regulované přelévání materiálu. Ale hlavně: výslovně a s překvapivou konkrétností se ozve (dosud maskovaný) nástroj-zdroj zvuku: kytara. Fenneszovo hraní na kytaru je tu písničkářské, folkrockové: je zaživa rozežíráno louhem digtálních procesů, ale stejně máme kdesi uprostřed pocit, že tu někdo taví ve výhni Macintoshe pinkfloydovské Wish You Were Here. Reakce na minulé a  přítomný okamžik se tu tlačí v jediné sekundě, rozestupují se, slyšíme virtuální prostor tvořený ozvěnami různých časů. Všechno spolu okamžitě dál reaguje. Můžeme hádat, kdy předvídatelně a kdy živelně: ale pro výsledek to není podstatné.

Hudba, jež postupuje vpřed řetězcem proměn – to je dnes vlastně snadný posluchačský tvar. Fennesz zkouší být ve svém světě melodikem: dokáže to, aniž by se zpronevěřil podivné, ještě pořád neprozkoumané podstatě laptopové zvukové drtičky. Třičtvrtě hodiny hudby (s pauzičkou před přídavkem, ale všechno v jednom tracku: japonský přístup?) bez stálého pravidelného rytmu, to zní trochu odrazujícně: kdo by před pár řekl, že toto budeme poslouchat jako zdařilý mainstream progresivní scény? Fennesze sledujeme s napětím jako kohosi, kdo jde první a razí cestu. Zatím pořád nebrzdí: nové spolupráce s Davidem Sylvianem a projektem Sparklehorse napovídají, že laptopová špička je v našich dnech přijímána mezi hudebnickou kreativní aristokracii.


Hermovo ucho – Chvála dlouhověkosti

Stoletý Marshall Allen vydává první sólovou desku, o dva roky mladší Milan Grygar stále vystavuje nová díla, osmdesátiletý Anthony Braxton pracuje na šestatřicetidílné opeře.

Jiří Durman a Miroslav Posejpal: Nové a nové spirály

V kavárně s věrozvěsty české improvizace.

Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.

V rukou i v hlavě

Dva mimořádné klavírní recitály koncertní řady Lichtzwang: dámský i pánský.