Japonská kapela Happy Family oficiálně debutovala v roce 1995 eponymním albem, které se neslo v duchu Magmy a stylu zeuhl vůbec a odkazu Univers Zero a celého hnutí Rock in Opposition. Kritika jásala a ještě většího úspěchu se dočkal o dva roky mladší opus Toscco, na jehož rukopisu se výrazně podílel nový kytarista Takihiro Izutami. Pak se na patnáct let odmlčeli a na výsluní je opět přivedl třetí opus Minimal Gods, jehož název odkazuje na přiznanou inspiraci postupy (zde celkem hřmotného) minimalismu. Díky němu si zahráli na prvním ročníku japonské mutace festivalu RIO v roce 2014 a v následujícím roce na osmém ročníku původní francouzské verze.
Na Minimal Gods ovšem těch ohlasů najdeme opravdu přehršle, začasté v opravdu roztodivných konstelacích. Zappa si tu podává ruku s Dream Theater, Return Forever i jazzovou podobou Santany, všechno pěkně prošpikováno metalovými riffy i funkem. Náměty skladeb jsou povětšinou dosti triviální a odkazují na televizní soutěž či videa s kočičkami nebo zábavní park a webové stránky cestovních kanceláří. To se někdy odráží v bubble-gumových pasážích, ale jako celek to funguje poměrně výživně. Nejzávažnější skladbou je závěrečná Feu De Joie (Výstřely štěstí), která reaguje na události následující po arabské jarní revoluci v Egyptě, kdy vojáci stříleli do vzduchu oslavné salvy a odražené kulky pak zraňovaly nebo zabíjely civilisty. Izutami tu vyjadřuje své rozporuplné pocity – hněv i absurditu situace. Přesně podle toho se tu objevují zappovské prvky, progrocková pompéznost i metalové sólo až po pinkfloydovskou klávesovou codu.
Happy Family: Minimal Gods
Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)