Je sympatické, že kurátoři nesáhli po výtvarných dílech s prvoplánovými hudebními motivy, jakých Beethovenova doba nabízí hodně, ale pokusili se vykreslit jejího ducha na základě neviditelných analogií a hlubších souvislostí.
Vídeňské Kunsthistorisches Museum reagovalo na letošní 250. výročí narození velkého skladatele velkorysým výstavním projektem Beethoven Bewegt (Beethovenovské pohnutí). Poskytlo mu čtyři sály na prvním podlaží, v nichž kurátoři Andreas Kügler, Jasper Sharp, Stefan Weppelmann a Andreas Zimmermann rozmístili uprostřed beethovenovských memorabilií díla jedenácti vizuálních umělců různých období. Kreace dalších dvou vítají návštěvníky ještě před vstupem do prostor výstavy.
Autorským i kurátorským záměrem zvukové instalace esile rüf od turecké vizuální umělkyně Ayşe Erkmen bylo evokovat královský hudební nástroj – budova muzea tělo klavíru a žluté kabely, zavěšené na průčelí, jeho struny. Aby tenké kabely nezanikly na monumentální architektuře, autorka, v dobré snaze upoutat na ně návštěvníky, zformovala jejich konce do většího klubka, čím je ale ještě víc zneviditelnila, jelikož působily jako předvánoční dekorace. Instalaci nezachránila ani klavírní odrhovačka Pro Elišku, znějící pozpátku z dvou reproduktorů, umístěnými pod věžičkami fasády. Nejchabější dílo výstavy zůstalo naštěstí před vraty muzea a málokdo je vůbec zaregistroval. Uvnitř v mezipatře přivítá návštěvníky známý interaktivní objekt letos zesnulého amerického konceptualisty Johna Baldessariho Beethovenova trumpeta (s uchem), opus 132. Umělec jej vytvořil před třinácti lety pro svoji obsáhlou výstavu Hudba v bonnském Kunstvereinu. Obrovská bronzová replika původního Beethovenova naslouchadla, vyúsťující ze sněhobílého sklolaminátového ucha a namířená proti drásavému mytologickému výjevu mramorového sousoší Théseus zápasící s Kentaurem od Antonia Canovy, spouští řetězec asociací, jež prostřednictvím nemožného zvuku propojují dva paralyzované smysly – skladatelovu hluchotu s němou bájí vytesanou v mramoru. Naslouchadlo slouží i jako reproduktor zvuku; když do něj divák promluví, dočká se interakce v podobě fragmentu Beethovenova pozdního smyčcového kvartetu. Bizarní kontextové situaci mlčky přihlíží císař František Josef I., zakladatel muzea, který slavnou sochu kdysi získal pro nedaleký Theseustempel v sadech Volksgarten.
Prvnímu sálu vévodí dva nádherné objekty – sádrový mužský akt Bronzový věk (1877) od Augusta Rodina a závěsný zvukový objekt Rebeccy Horn Koncert pro anarchii (1990/2006). Umístněné v „ohniscích“ obdélníkové místnosti, jeden na vysokém soklu, druhý zavěšený ze stropní konstrukce, diagonálně člení prostor a vedou pohled diváka, hledajícího vysvětlení pro nezvyklou juxtapozici. Z reflexivní kontemplace ho vyruší až občasný hluk Hornové převráceného klavíru, vyvrhujícího v pravidelných intervalech ze svých útrob všechny klávesy, což přehluší i ambientně znějící Beethovenovy klavírní sonáty, korespondující s kresbami Jorindy Voigt a digitálním tiskem Idrise Khana, rozvěšenými na stěnách kolem. Ty jsou konceptuálními reprezentacemi všech dvaatřiceti klavírních sonát skladatele, který během jejich komponování (v letech 1793-1822) postupně přicházel o sluch. Zatímco německá umělkyně přistoupila k jednotlivým sonátám na svých kresbách (je jich pochopitelně dvaatřicet) s důslednou precizností a smyslem pro hloubkovou analýzu a interpretaci, anglický výtvarník je pouze všechny navrstvil přes sebe, až dosáhl struktury, zneviditelňující notové znaky pod černými šmouhami. Výsledky obou přístupů jsou stejně rozdílné jako dva objekty vystavené uprostřed nich (Rodinova socha a Hornové klavír) a navíc silně afektivní; Voigtové kresby jsou příliš krásné, Khanova začerňující komprimace působí spíš depresivně.
Architektura a vizuální koncepce celé výstavy je uvážená a působivá, prohlídka má tudíž příjemně zvolněný rytmus, různorodé artefakty spolu vytvářejí estetickou koherenci. Po vstupu do druhého sálu propadne divák ponuré náladě, za kterou může jednak tlumené osvětlení a jednak intimita vystavených děl a memorabilií. První, na co narazí, je obrovský sokl zabírající málem celou plochu místnosti, na němž jsou asi ve výšce lidských očí poskládány dřevěné dílce podlahy z Beethovenova vídeňského domu. Autentická asambláž instalovaná pod neobarokním stropem evokuje eklektický fetišizmus. Pochmurnou náladu podporují i obrazy na stěnách: šest černobílých fotografií ze začátku 20. století, zachycujících interiér vyprázdněného bytu, v němž skladatel v roce 1827 umřel; rovněž černobílá fotografie-přemalba Anselma Kiefera s dlouhým názvem Hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás (1969–2010), odkazujícím ke kantovskému vznešenu; šestnáct listů ze slavného grafického cyklu Francisca Goyi Los Caprichos (1799), nadmíru expresivního díla, jež malíř vytvořil, stejně jako Beethoven svá vrcholná díla, v době, kdy už byl úplně hluchý. Dva exponáty ve vitrínách – rukopis partitury Osudové symfonie, zapůjčený pro výstavu z Lobkowiczových sbírek v Praze, a jedno z Beethovenových naslouchadel – vhodně dotvářejí melancholicko-tragickou atmosféru této sekce.
Melancholie a vznešeno neopouštějí návštěvníky ani ve třetím sále. Jak by taky ne, když je přivítají olejomalby Caspara Davida Friedricha (celkem sedm) a dva akvarely Williama Turnera, ukázky dobových výtvarných pandánů k afektům, jaké je schopna generovat Beethovenova hudba. Lidského tvůrčího génia ve vztahu k majestátní vznešenosti přírody, která v něm na jedné straně budí údiv a bázeň, a na druhé podněcuje k překonání vlastních omezení, reprezentují dvě monumentální díla na protilehlých zdech sálu – malba Prométheus od vlámského barokního malíře Jana Cossierse a videoprojekce Nummer acht (Everything Is Going to Be Alright) dánského filmaře Guida van der Werve. Je vůbec sympatické, že kurátoři nesáhli po výtvarných dílech s prvoplánovými hudebními motivy, jakých Beethovenova doba nabízí hodně, ale pokusili se vykreslit jejího ducha na základě neviditelných analogií a hlubších souvislostí. V tomto případě mezi hudebními a barevnými tóny.
Poslední místnost patří německému tanečníku a choreografu Tinovi Sehgalovi, který jediný ze zúčastněných umělců vytvořil dílo přímo na zakázku projektu. Jeho „konstruovaná situace“ This Joy (Tahle radost) je pro devět performerů/ek, kteří se střídavě pohybují po celém sále a vokalizují fragmenty z některých Beethovenových symfonií a předehry Egmont. Diváci těsně před tím, než opustí prostory výstavy a najednou se ocitnou tváří v tvář malířským skvostům renesančních mistrů, dostanou na rozlučku dávku radosti, která je zcela odlišná od zážitků, jaké si obyčejně odnášejí z koncertů klasické hudby.
Autorům výstavy se povedlo zkorigovat míru adorace symbolu „Beethoven“, zbavit jeho výročí slavnostního patosu a vrátit pojmu humanitas, s nímž si jej západní kultura ztotožnila, privátnější rozměr. Schopnosti přisuzované skladateli v podtitulu projektu (vzrušuje, inspiruje, dojímá, uchvacuje, provokuje, udivuje) zdůraznily lidské a estetické aspekty jeho tvůrčích aktů a snad pomůžou odstranit klišovité výklady Beethovenovy duchaplné hudby.
Do Vídně není daleko a výstava Beethoven Bewegt tam bude až do 24. ledna příštího roku. Jestli jenom trochu můžete, nenechte si ji ujít; v Rakousku jsou muzea a galerie zatím otevřeny.
