Zvuky a hudby očima a ušima vizuálních umělců/umělkyň.
Vůbec poprvé jsem se s uměním Rebeccy Horn (1944–2024) setkal v roce 1994 na velké sólové výstavě ve staré vídeňské Kunsthalle. Bylo to tehdy pro mě zjevení, jehož estetické účinky na mě působí dodnes. Ne že bych tvorbu pozoruhodné německé umělkyně systematicky sledoval, dokonce mi uniklo její předloňské úmrtí, spíš na díla od ní sporadicky narážím na svých potulkách světovými muzei. Bylo tomu tak i letos v lednu. Nejdříve mě překvapila instalace Les Délices des Evêques (Biskupské rozkoše; 1997) v stuttgartském Muzeu moderního umění, o týden později závěsný objekt Erika (1992) v berlínském Hamburger Bahnhof.
V obou dílech sehrává důležitou roli zvuk, i když ne až do té míry, jako ve slavném zvukovém objektu Koncert pro anarchii (1990), kde klavírní křídlo, zavěšené převráceně ze stropu, v pravidelných intervalech ze svých útrob rámusně vyvrhuje celou klaviaturu. Zvuk v Biskupských rozkoších je decentnější, tiše vychází z automatických houslí, přestože tato instalace je mnohem agresivnější. Hlučná je rozkoš, reprezentovaná stopami po aktech násilí – stěnou pocákanou krví (ve skutečnosti barvou), tlustými provazy evokující oběšení, párem rozkymácených dřevěných židlí, na nichž snad probíhalo mučení. Instalace odkazuje na inkviziční praktiky křesťanské církve a původně byla vytvořena in situ pro výstavu ve Vestfálském státním muzeu v německém Münsteru, v budově, jež sousedí s katedrálou a biskupským sídlem. Erika je značka meziválečného mechanického psacího stroje. Horn propojila jeho klávesnici čtyřmi dlouhými tyčemi s elektromotorem, vybaveným časovačem. Tyče, které lze posunovat, opakovaně vyklepávají v nastavených intervalech písmena, číslice a interpunkční znaky, v čase mé návštěvy ťukaly klávesy Q, 4, J a !. V širších kontextech i v kontextu autorčiny tvorby je nutné číst dílo na jedné straně s odkazy na technologickou extenzi lidského těla i mysli, na druhé zase jako kulturní ukazatel sociálních důsledků mechanizace a automatizace výrobních vztahů.
Na přelomu loňského a letošního roku se v berlínských erbových muzeích umění sešlo hned několik skvělých audiovizuálních výstavných projektů. Highlightem (a hlavním důvodem mého neplánovaného výjezdu do Berlína) byl samozřejmě The Clock (2010) Christiana Marclaye, instalovaný od 29. listopadu 2025 do 25. ledna 2026 v Neue Nationalgalerie (kurátoři Klaus Biesenbach a Lisa Botti). Je to čtyřiadvacetihodinová filmová montáž sestříhaná z několika tisíc sekvencí z rozmanitých filmů, starých i novějších, které spojuje vizuální, zvukový nebo verbální odkaz na časomíru. Dalo by se říct, že v hlavní roli v ní účinkuje ČAS. Autor ji stříhal a lepil několik let, doplatily na to jeho šlachy na zápěstí, rozhodně to však stálo za to. Nejenom proto, že snímek se stal ve světě umění senzací a získal četná ocenění včetně Zlatého lva na Benátském bienále v roce 2011, ale zejména proto, že je to majstrštyk, geniálně tematizující antropologický fenomén vnímání času a překračující žánrová omezení filmu jako takového.
Film, podobně jako hudba, má magickou schopnost vnutit percipientovu vědomí místo reálně plynoucího času čas virtuální. Kinematografická narace je audiovizuální montáž, která manipuluje divákovo vnímání času a organizuje jeho představivost. Christian Marclay jako bravurní dýdžej, mistr významové i žánrové dekonstrukce, dobře ví, že čas hudebního či filmového díla není totožný s reálně plynoucím, ireverzibilním časem. Přesto se je v The Clock rozhodl synchronizovat a zpochybnit imanentní temporální duálnost.
Divák sedí v kině (respektive jiné projekční místnosti) a dlouho sleduje fragmentarizovaný filmový sestřih. Stovky všemožných hodin, náramkových, nástěnných i věžních, budíků a jiných ukazovatelů či ohlašovačů přesného času, signalizují stejný čas, jaký zrovna plyne uvnitř i vně biografu. Pohledy na časomíru na filmovém plátně přesně korespondují s reálným časem, v němž žije a vnímá divák. Artikulují filmovou naraci podle reálného času. Právě v tom spočívá pointa neobyčejného filmu, právě díky tomu je výjimečný – cyklický mýtický čas je ztotožněn s lineárním historickým časem. Klidně zapomeňte na své vlastní hodinky či mobilní telefon, čas vašeho momentálního života spolehlivě měří film, který zrovna sledujete. Plyne reálně, bez ohledu na charakter a tempo filmové scény, což je temporální anomálie. Vzrušující napětí i vleklá nuda trvají stejně dlouho, mají stejný temperament. Vyjdete z kina a ocitnete se ve stejném času, jaký plynul ve filmu. Chronos a Kairos jsou najednou zaměnitelné veličiny.
Až do 3. května lze v prostorech Hamburger Bahnhof shlédnout a poslouchat výstavu německé umělkyně Anniky Kahrs Off Score (kurátorka Ingrid Buschmann). Podobně jako Marclay, i Kahrs s oblibou nachází, instaluje a vystavuje rozmanité podoby hudby, v nichž shledává vděčný materiál pro obecnější sociálně-politickou rekontextualizaci všudypřítomného kulturního fenoménu. Nezáleží jí na původu, estetické funkci, žánru ani autorské úrovni hudeb, které ve svých videích a instalacích apropriuje, důležitý je pro ni jejich komunikační potenciál, proč a jak hudba funguje v komunitních a rituálních situacích. Pochybovačně se pohrává s víceznačností anglického pojmu „score“, jež může podle rámcujícího kontextu jednou odkazovat na společenskou či uměleckou prestiž (skóre), jindy zase na elitářskou či profesní úroveň a diferenciaci (partitura). Nehodlá měřit hudbu v intencích zaužívaných polarit „amatérská – profesionální“ či „nízká (lidová) – vysoká (artificiální)“, podle kritérií génia, talentu, virtuozity, vytříbeného hudebního sluchu a poslechu, profesionální prestiže apod., obnažuje různé hudby v jejich přirozené tělesnosti, spontánnosti, sociální sounáležitosti, memorizační instrumentálnosti a estetické afektovosti. Nereligiózně na ni vztahuje princip jednoty v mnohosti. Kahrs na své výstavě proměnila diváky v posluchače, vtáhla je do nainstalovaných video koncertů, sluchátkových poslechovek a příležitostně i do živých performancí.
Během berlínské výstavy byl The Clock Christiana Marclaye předveden v celé, čtyřiadvacetihodinové délce pouze jednou – 23. ledna, jinak byla jeho instalace omezena otevírací dobou muzea od 10.oo do 18.oo. Na plnoformátovou projekci jsem se nedostal a ve výstavě jsem strávil něco přes tři hodiny v kuse – od 12.00 do 15.10. I tato krátká doba mi stačila k neopakovatelné estetické kontemplaci holého plynutí Času. Je to vskutku intenzivní, pohlcující zážitek, doslova temporální zázrak. A pohltí vás též Off Score Anniky Kahrs – v expozici se oddáte hudbám, jaké byste za jiných okolností zřejmě neposlouchali, hudbám, u nichž nesejde na druhových, žánrových a dalších omezujících kategoriích ani na vnucujících poslechových kódech. Hudbám, jež mají dar zabíjet Čas.
