Tato válka není pouze mezinárodní, to je dnes všechno, je hlavně intersubjektivní, ať už se vám to líbí nebo ne.
Člověk se ji snaží nevnímat, nepřipouštět si její dopad na vlastní život, ignorovat všechna ta „politologická“ fakta, konspirace, hoaxy, předpovědi, hospodské kydy a jiná moudra, jimž je chtě-nechtě neustále vystavován. Válka! Takto mě před rokem zastihl její začátek ve Vídni, po roce se mi opakovaně připomínala celý únor, shodou okolností nejagresivněji v neděli. Jako každý, alespoň trochu normální člověk, i já bych válku, jejíž příčinu, charakter a délku zdravý rozum nebere, nejraději vytěsnil. Média donekonečna omílají smutné výročí, až má jeden dojem, že se ho chystají slavit. „Čert vem média,“ řeknete si, nesledujete je a nikdy jste je nebral vážně. Beztak neuniknete „jejich“ válce. Je všude, i tam, kde hledáte ostrůvek ticha nebo chvíli klidu, k čemu, doufáte, máte lidský nárok. Nemáte! Tato válka není pouze mezinárodní, to je dnes všechno, je hlavně intersubjektivní, ať už se vám to líbí nebo ne.
Rozhodnete se strávit víkend v Budapešti, zajedete si tam v neděli do opery a zrovna dávají Prokofjevovu Vojnu a mír. Potkáte starého kámoše, léta jste se neviděli, mezitím je z něj ředitel Národního muzea a pozve vás na protiválečnou výstavu Yoko Ono, kterou uspořádal. O týden později jste v Paříži kvůli retrospektivě Christiana Marclaye, a než se na ni vůbec dostanete, musíte absolvovat agresivní propagandu výstavy s aktuálním, jak jinak, ukrajinským tématem. Ta pochopitelně zastaví vaše kroky, rozhodí myšlenky, otupí vnímání a odčerpá z energie, jež byla původně určena výstavě, kvůli které jste měřil kus nepohodlné cesty. Ještě nejste pořádně venku, zavolá vám kamarád z Vídně, jestli byste mu příští neděli neuvedl novou verzi ukrajinské hymny, jež připravuje jako zvukovou instalaci v MuseumsQuartier. Tři neděle ve třech, pořád ještě svobodných městech, která si chcete užít. Já si své neděle (a vlastně všechny dny týdne) představuji bez pomyšlení na zlo, jedno, jestli se týká mě samotného nebo někoho jiného. Zkrátka, občas o něm nechci slyšet, ani jej vidět, necítit jeho odporný puch, marně však hledám písek, do něhož bych strčil svoji pštrosí hlavu. A to si někdo drze nazve výstavu po slavném protestsongu Plastic Ono Band War Is Over! If You Want It nebo Voir la guerre et faire la paix! Tak to pardon, páni kurátoři a paní kurátorky, nechci se dívat na válku, ani kdyby byla „over“, a mír si hodlám NEUVĚDOMOVAT, nikoli jej dělat! „Bojovat za mír“ … kolikrát to už tady jenom bylo?!
Neděle první: Budapešť
Nápad uvést Prokofjevovu Vojnu a mír v Budapešti se zrodil ještě v roce 2019 během příprav inscenace díla v Grand Théâtre de Genève (premiéra v září 2021). Režisér obou představení Calixto Bieito, mimochodem proslulý kontroverzními reinterpretacemi operní klasiky, tentokrát nesouhlasil s kontextovou aktualizací, jež by reagovala na čerstvé válečné události na Ukrajině. Dobře věděl proč. Aktuálním asociacím diváků přesto nezabránil, s čím zřejmě prozíravě počítal. Vnímavý příjemce uměleckého díla si opatří významovou rekontextualizaci sám, nemluvě o tom, že válka bohužel patří k nejspolehlivějším symptomům našeho humanismu. Odjakživa a od narození válčíme, kde to jenom jde, a tudíž i historie umění je prosycena tématy krvavých konfliktů, lokálních i globálních. Stejně, jako jsou dějiny umění dějinami rozmanitých interpretací, i politické interpretace válek jsou často v rozporu s interpretacemi jejich stratégů. Zprávy, které dnes vysílají do světa vrchní velitelé z moskevského paláce a kyjevských bunkrů, se neliší jenom navzájem, různí se též od „zaručených“ zpráv, jaké nám denně podsouvají komentátoři ze všech koutů světa, jež se kvůli dotyčným dvěma zemím ocitl na pokraji globálního konfliktu. Zatímco ideologové 20. století rozlišovali mezi válkami spravedlivými a nespravedlivými, dnes, po „nanebevzetí kybernetiky“ (Paul Virilio), se ideologická recepce války změnila na technologicky zprostředkovanou percepci. Zkrátka, jde zejména o to, co nepřítel (ne)vidí a jak rychle na to dovede adekvátně reagovat. Mašinerii války, jak ji kdysi popsali Deleuze a Guattari v konceptu machine de guerre, dnes konkuruje viriliovský koncept machine de vision et observation.
Na rozdíl od své románové předlohy, kde jsou válka a mír přítomné od samého začátku (v dialozích i ději), v Prokofjevově opeře jsou tyto stavy chronologicky odlišeny. První část se sice odehrává v mírových časech, ne však v naprostém míru. Sváry, zákulisní hry, intriky, pomluvy a ponižování patří ke každodenním „ctnostem“ vyšší petrohradské společnosti. Bieitův režijní koncept nepotřebuje viditelného nepřítele, spíš mu jde o zdůraznění skutečnosti, že každá společnost si svého nepřítele najde. Mír nemír, válčíme! A bojujeme spíš proti něčemu než za něco. O válečné situace tudíž není nouze ani předtím, než na operní jeviště vstoupí Napoleon (Zsolt Haja, baryton) a jeho spojenci v tažení na Moskvu.
Nástup druhého dějství začal už o přestávce. Jak se trousili do hlediště diváci, zpěváci a sboristé sestupovali po jednom na scénu z inscenovaného schodiště. Orchestr ladil, někteří diváci si povídali, většina z nich však v tichosti sledovala své mobily. Napadlo mě, jestli díky mobilům nejsou dnes čekání na začátek představení méně živá a hlučná, než tomu bývalo kdysi, když ještě lidi komunikovali mezi sebou bezprostředněji, tváří v tvář. Chaos a kakofonie, jež propojily dění v hledišti s múzickou reprezentací války na scéně, každopádně vnesly do představení potřebnou dávku nepokoje. Realisticky ztvárněný interiér majestátného paláce (autorka scény: Rebecca Ringst), jenž hostil obrazy první části, se posloupně rozpadal, obrovský lustr se hrozivě rozkolísal a začal nebezpečně klesat, aristokratická etiketa se rozplynula v zmatené choreografii bezradných postav. Válka proměnila i vizuální symboliku. Třeba staniol uvnitř krabic na pizzu byl v prvním dějství zrcadlem, v druhém sloužil jako obranný pancéř.
Prokofjevova hudba je do té míry krásná, silná a hustá (co do počtu témat, árií a duetů), že úplně vytlačila úvahy o tom, do jaké míry byla transpozice Tolstého románu poplatná patosu vlasteneckých válek Rusů proti Francouzům nebo později proti německému nacismu. Zmíněný předčasný nástup druhé části už o přestávce jenom zvýraznil rozdíl mezi esteticko-psychologickým charakterem obou hudeb – lyrickým v první částí a epicko-dramatickým v druhé. Komunikace mezi zpěvy (v druhé části také sbory) a orchestrem je mistrovská v celém díle, a to jak z hlediska kompozice a instrumentace, tak z hlediska vokální interpretace. Přesvědčivé výkony pěvců a pěvkyň hlavních rolí – Andrea Brassói-Jőrös, mezzosoprán (Nataša Rostova), Csaba Szegedi, baryton (Andrej Bolkonskij), Szabolcs Brickner, tenor (Pierre Bezuchov), Péter Fried, bas (Kutuzov) a další – v ničem nezaostávaly za skvělým výkonem orchestru (Orchestr maďarské státní opery, dirigent Alan Buribajev). Válka neválka, odcházel jsem mírně exaltovaný.
Yoko Ono. V únoru slavila devadesát, pořád „dělá“ mír, snaží se mu dát konceptuální šanci. Těžko říct, jestli má pacifismus v krvi, od Cage, se kterým spolupracovala v 60. letech, nebo ji jím nakazil její slavný třetí manžel. Jak se vlastně „dělá“ mír? Láskou? Sexem? Chytrými slogany? Poezií? Performancí? Barthesovskou rozkoší nebo snad bourdieuovskou vsázkou? Medializovanou dobročinností? Přes granty? Who knows. Za mír každopádně můžete dostat i nobelovku a z míru se snadno stane muzeální rekvizita. Výstava v Maďarském národním muzeu (27. 11. 2022 – 18. 2. 2023; kurátor Gábor Gulyás) byla mírem hodně načichlá. Představila celkem devatenáct známých i méně známých děl z různých období a rozličných médií (poezii, práce na papíru, malby na plátně, objekty, instalace, videa, hudbu) a čtyři pocty umělkyni od maďarských umělců a návštěvníků výstavy. Expozici dominovala instalace Add Colour (Refugee Ship) [Přidej barvu (Loď běženců)], kolektivní participativní kus, k němuž jste museli vystoupat po kamenném schodišti s nápisem „War Is Over! If You Want It“ (Válka skončila! Jestli to tak chceš) v různém jazyku na každém schodu. Nahoře vás čekala místnost, původně vymalována nabílo, s dřevěnou pramicí uprostřed. Modrou barvičkou či fixou jste mohli přispět vlastním odkazem pro běžence nebo komentářem k válce, buďto na zeď nebo na trup loďky. V době mé návštěvy (12. 2.) měl už celý environment působivou graffiti texturu.
Neděle druhá: Paříž
Poprvé v životě vstupuji do Centre Pompidou a přivítá mě výstava Voir la guerre et faire la paix (Hleďte na válku a dělejte mír; 19. 1. – 19. 2. 2023), součást každoročního festivalu Hors Pistes (Mimo trať). Sedm autorských subjektů z Francie – Thibault Brunet, Arnaud Dezoteux / Celsian Langlois, François Fontaine, Kapwani Kiwanga, Émeric Lhuisset, Hélène Mutter a Orianne Ciantar Olive – reaguje v různých médiích (fotografie, video, novomediální instalace) na každodenní realitu aktuální války. Z některých děl cítit vyčítavou otázku, jestli lze válku reprezentovat se stejnou psychologií jako reprezentujeme mír. Hloubavé téma, o němž se mi nechce přemýšlet, a tak raději prchám do vyšších podlaží komplexu s nadějí, že tam najdu radostnější umění. Povedlo se, krutá vizualita války mě však ještě chvíli pronásledovala.
Neděle třetí: Vídeň
Trumpetista Franz Hautzinger vytvořil pro vídeňskou soundartovou galerii TONSPUR audiovizuální instalaci Slavic Heart (Slovanské srdce), kterou věnoval Ukrajině, což bylo téma zakázky. Požádal mě, abych k ní napsal doprovodný text a přednesl na vernisáži. Zde je česká, mírně upravená verze:
Trubka je mocný signální nástroj, často využívaný v různých ceremoniích, včetně vojenských. Zvuk trumpety je schopný doručovat poselství mnohem afektivněji i efektivněji než zvuk jiných nástrojů. Étos a patos trubky závisí rovnocenně na fyzických i mentálních prostředcích. Tenhle fakt bychom mohli vyjádřit metaforou „jazyk trubkové mluvy“ (v anglickém originálu „tongue of trumpet language“). Jazyk, sval a dech – mozek a srdce – idea, znak a afekt – všechny tyto entity a pojmy jsou pro hru na trubku kvintesenciální.
Franz Hautzinger se celá léta snaží narušovat tuto fyzio-diskurzivní rovnováhu trubkové estetiky. Způsob, jakým na svůj nástroj hraje, jak vášnivě prozkoumává jeho skryté možnosti (a nemožnosti), prozrazuje jeho lásku ke spontánní zvukotvorbě. Hautzinger nehraje na trubku konvenčním způsobem, neusiluje o dosažení krásy jejího symptomatického zvuku, spíš hraje uvnitř a kolem jejího těla, předváděje dekonstruovaný zvukový jazyk, jenž si sám vytvořil ze dvou důvodů: 1. aby exemplifikoval jeho možnosti a zároveň obcházel jeho pravidla; 2. aby artikuloval vlastní emoce. Za ta léta Franz úspěšně rozvíjel svoje mentální i manuální ovládání milovaného nástroje a upevnil si bytostný vtah k němu. Způsob jeho hraní je velmi muskulární, to znamená, oddaný víc ryzí pocitovosti než inteligibilnímu řádu. A je též hodně procesuální, v deleuzovsko-guattariovském smyslu procesuality jakožto „dění“, jehož prostřednictvím se Hautzinger stává někým/něčím jiným (devenir-trompette à la D&G). Jenom se na něj podívejte a poslouchejte, jak hraje, a zjistíte, že nehraje pouze mozkem a srdcem, ale též, velice intenzivně, tělem, hlavou, v níž se kromě mozku namáhají i svaly. Hautzingerovo živé hraní je vepsáno do jeho těla, je to „tělo v stavu hudby“ – le corps en état de musique – jak to kdysi napsal Roland Barthes, maje na mysli organickou směsici tělesných a hudebních rytmů a afektů.
Korespondenci mezi tělem a hudbou lze slyšet díky pulzujícím rytmům. To pulz je kritériem autentičnosti hudby a svojí podstatou přesahuje hudební prostředky, zcela přirozeně zahrnuje rytmy celého těla (tlukot srdce, dech, krevní oběh, napínání svalů, ohýbání kloubů apod.). Na rozdíl od většiny profesionálních hudebníků, kteří se obyčejně snaží potlačovat a kamuflovat přirozené rytmy těla a nahrazovat je cvičenými technikami, rétorickými figurami a naučeným frázováním, Hautzinger vítá přirozený puls jako něco užitečného pro jeho hraní. Ví a cítí, že rozšířená pulzace je organicky namíchaná z impulzů, rytmů, drajvu, síly, vitality a vášně.
To vše je slyšet i v Hautzingerově verzi ukrajinské hymny. Její pulzy jsou nepravidelné, její beaty trpí na arytmii. Korespondence mezi hudbou a hudbou a srdcem jsou tentokrát deformovány perverzními událostmi, jež odporují zdravému rozumu. Událostmi, jež trvají již rok a přivádějí nás k šílenství, jelikož nedokážeme ovlivnit jejích průběh. V našem emočním arsenálu nám zůstaly pouze hněv, soucit, bezmocnost a deprese. Slovanské srdce samozřejmě obsahuje všechny tyto otřesné emoce, disponuje však i mnohými jinými, méně depresivními a víc nadějnými. Doufejme, že slovanské srdce už zanedlouho dosáhne své plné emocionální škály.
Tři únorové neděle strávené v Budapešti, Paříži a Vídni, mi potvrdily tohle: umělce válka upřímně znepokojuje; lidé mají války plné zuby a obavy umělců jsou jim šumafuk; licoměrným politikům válka opět hraje do karet a využívají ji (nakonec, jako cokoliv) pro jediný smysl vlastní existence – udržet se co nejdéle při moci a co nejvíce na tom vydělat. Pouze to „War is over, if you want it“ mi k tomu jaksi nesedí.
V jazyku aktuálních okupantů se neděle řekne „voskresenie“, stejně jako zní název jiného Tolstého románu; Ukrajinci používají pro stejný den výraz „nedilja“. Vzkříšení a nic nedělání. Perverzní touha vzkřísit starý řád v novém uspořádání světa nám všem vzala právo na nic nedělání. Pořád jsem náchylný věřit, že ne napořád.
