Posmrtně vydané album turntablisty Philipa Jecka vzniklo v počítači.
Společné album dvou hvězd vydavatelství Touch, lovce zvuků Chrise Watsona a gramofonisty Philipa Jecka, vyšlo až po odchodu posledně jmenovaného. Devítka skladeb je v duchu konkrétní hudby vytvořena manipulací terénních nahrávek. Na Jeckovy ikonické gramofony nedojde, přesto je jako tvůrce nepřeslechnutelný.
Nejpozději na předloňském albu Stardust bylo jasné, že oblíbená zkratka hudebních publicistů, totiž redukovat tvůrce na jeho neobvyklý instrument, v Jeckově případě není obhajitelná. Výchozí dubplates, jež mu pro společné dílo nahrála a nazpívala Američanka temných inklinací Faith Coloccia, zpracoval zcela po svém a nezaměnitelně, na novince s lokálním názvem Oxmardyke se nezapře úplně stejně, byť při jejím vzniku používal výhradně počítač.
V roce 2022 jej prý chytly záda tak, že si velice dlouho poležel v nemocnici. V lepších chvilkách mu šlo polosedět a ruce jej poslouchaly natolik, že mohl pracovat s notebookem. Všechny tyto okamžiky prý, píše se v doprovodné poznámce k albu, vydanému na bandcampu i na CD s velkoformátovým obalem, věnoval zpracování terénních nahrávek, jež mu poskytl Chris Watson. Ten se prý v roce 2017 při návratu z terénu zastavil u spuštěných závor. Nachystal si mikrofon, aby zachytil průjezd nákladního vlaku, poté jej hradlař z boudy s nápisem Oxmardyke pozval nahoru, aby si nahrál víc. Watson se na místo s mikrofony a rekordérem několikrát vrátil a s ulovenými zvuky i historií místa Jecka průběžně seznamoval. Tehdy uzrálo rozhodnutí vytvořit společné album.
Nahrávky železničního světa jsou lovecky i posluchačsky vděčné, vzpomeňme na jedno z ustavujících děl konkrétní hudby, Schaefferovu Etudu pro lokomotivy, na železniční hrátky svazarmovců i na Watsonovo vynikající rozloučení s jednou mexickou tratí El Tren Fantasma. A zatímco Watson na svém albu z jízdy vlaku vytvořil atmosféru místy div ne taneční, novinka je svým zacházením s výchozími zvukovými objekty vysloveně jeckovská. Tempa jsou pomalá, echo a hall slouží jako jisté prostředky abstrahujícího zahuštění, repetice nezařezávají ani nespěchají (vzpomeňme, že Jeck miloval rozvíjení zvuku osmasedmdesátkových šelaků přehrávaných rychlostí šestnáct). Kreativita se odehrává na hranici mezi zdánlivou nahodilostí a pečlivě vystavěným opusem. Jinými slovy – někdy se zdá, že to „hraje samo od sebe“, po čase nás ale Jeck spolehlivě vyvede z omylu a ujistí, že dobře ví, kdy zvuku nevstupovat do cesty, a že toto nevstupování je nejsubtilnějším z jeho uměřených gest. Ptáci zpívají, vlaky projíždějí, chvílemi ostré obrysy se ale nejednou rozpijí a vzduch zmlhaví.
Koncertní verzi Oxmardyke předvede Chris Watson v sobotu 16. září na vzpomínkovém jeckovském večeru v londýnském klubu Iklectik. Budete-li poblíž, nevynechejte už kvůli lokalitě, je to vznosná dřevostavba v půvabné zahrádkářské kolonii a množí se zprávy, že tam klub bohužel nebude sídlit navždycky.
Philip Jeck & Chris Watson: Oxmardyke
Touch (www.touch33.net)