Hudební fórum Hradec Králové 2022

  

Beethovenovské inspirace i předkolumbovské rituály.

Festival Hudební fórum Hradec Králové se letos konal poosmnácté a mezi 3. a 24. listopadem nabídnul celkem čtyři koncerty. Téměř všechny skladby byly uváděny v české premiéře.

Stejně jako autoři hudby minulých epoch i ti současní reflektují ve své tvorbě témata buď osobní, nebo ta, která rezonují ve společnosti. Podobná reflexe současných témat se odrazila také v dramaturgii festivalu. Ta je každoročně vystavěna především na titulech, které si již na mezinárodní scéně získaly příznivé ohlasy a uznání; jedna ze skladeb letošního ročníku byla dokonce vyznamenána Pulitzerovou cenou.

Bohužel na úvodním a závěrečném festivalovém koncertě jsem nemohl být přítomen. Propásnul jsem tak Koncert pro orchestr č. 1 „Hudební dar Kyjevu“ (1980–81) ukrajinského skladatele Ivana Karabice, Dance pro violoncello a orchestr (2019) britské autorky Anny Clyne, v níž sólový part hrál Petr Nouzovský, Symfonii č. 1 – „Concordia“ (tak byl nazván první festivalový večer) kanadského tvůrce Samyho Moussy, dokončenou v roce 2017, a bohužel také fenomenální Rekviem za mého přítele, jež zkomponoval Zbigniew Preisner po předčasné smrti režiséra Krzysztofa Kieslowského v roce 1996. V obou koncertech účinkovala domácí Filharmonie Hradec Králové (pod taktovkou Zbyňka Müllera a Rastislava Štúra), v Rekviem zpívali Jana Sibera a Lucie Silkenová (soprán), Hana Kavalírová a Natálie Štorková (královéhradecký dětský sbor Jitro) coby dětský soprán, Jan Mikušek (kontratenor), Tomáš Badura (tenor), Václav Jeřábek (bas) a Český filharmonický sbor (sbormistr Petr Fiala).

Inspirováno Beethovenem

„Inspirováno Beethovenem“ – takto byl pojmenován druhý koncert festivalu dne 10. listopadu. Zazněly dvě skladby v podání PKF Prague Philharmonia pod taktovkou Mariána Lejavy. Nejprve Koncert pro violu a komorní orchestr č. 1 ukrajinského skladatele Valentina Bibika, kde se sólového partu zhostil Milan Paľa, a poté byla na programu Symfonie č. 2 pro smyčcový orchestr amerického autora Johna Corigliana. Jedinečnou atmosféru umocnilo společné sdílení pódia orchestrem i posluchači, takže koncert získal až intimní ráz, který tak umožňoval hlubší vhled do hudby.

Je navýsost chvalitebné, když v současné době máme příležitost slyšet hudbu právě z Ukrajiny, země decimované válkou, země bránící se brutální agresi. Znovuobjevovaný Valentin Bibik (narozen v roce 1940 v Charkově, zemřel 2003 v Tel Avivu) zkomponoval Koncert pro violu a komorní orchestr č. 1 op. 53 v roce 1984. Tato dvouvětá skladba patří k jeho nejlepším dílům; a to napsal deset symfonií, deset klavírních sonát, dva smyčcové kvartety, celou řadu vokálních a sborových skladeb, operu Let na Bulgakovův text a deset instrumentálních koncertů. Milanu Paľovi, vynikajícímu houslistovi a violistovi, ostatně vděčíme za to, že tento skladatel neupadnul do zapomnění; jeho houslové sonáty dokonce nahrál na CD ve světové premiéře! Violový koncert, který zazněl v Hradci Králové, představuje velmi závažnou, vypjatou kompozici. Vedle smyčců zapojuje klavír a baterii bicích nástrojů, v níž dominuje vibrafon, velký buben a tamtam. Patnáctičlenný ansámbl společně se sólistou dokázal rozezpívat nejen opakované melodické téma, ale také celkový zvuk, a to až plasticky díky proměnlivým protihlasům. První věta (Sostenuto) je postavena na barokním způsobu variování tématu, včetně práce s dynamikou, hustotou, emocemi a kontrastní zvukomalbou. Tak, jak to známe z mnohých Beethovenových děl. Mimochodem čtrnáct variací odkazuje k počtu zastavení křížové cesty. Ve druhé větě (Allegro ma non troppo) se melodie a veškeré zvukové dění pohybuje v kruhu, což odpovídá baroknímu symbolu dokonalosti. Paľův výkon lze označit jako excelentní, bezchybný, krevnatý, zpěvný i meditativní; ostatně jako pokaždé, kdy stane na pódiu. Není jen „pouhým“ interpretem, hudbu cítí bytostně, tryská z něho, jako by to byla jeho vlastní. Orchestr nezůstává nijak pozadu; zvláště oceňuji výkon klavíristky a dvojice kontrabasistů a bicistů.

John Corigliano se stává „domovským“ skladatelem Hudebního fóra. Jeho hudba tu zazněla již popáté. Tentokrát to byla pětivětá Symfonie č. 2 pro smyčcový orchestr z roku 2000, za kterou skladatel v roce 2001 získal Pulitzerovu cenu. Vznikla ze skladatelova prvního kvartetu, oceněného Grammy v roce 1996. Na pódiu stanul orchestr v plné smyčcové síle. V první větě (Preludium) vykouzlil dronové poryvy, vrstvené či unisono; melodické vzepětí v kontrastu s preparovaným zvukem houslí se mi líbilo náramně. Scherzo vyrůstalo z minimalistického tepu, prudkých dynamických a výrazových proměn, dramatického střetu smyčcové květnatosti s vypjatou pulsací. Nokturno vychází z volání marockých muezzinů; niternost a evokace přirozeného lidského zpěvu i s falešnými podtóny tu bylo místy až na hranici harmonického zborcení, což bylo vzrušující. Fuga bobtnala smyčcovými hlasy, jež vykreslovaly jediné téma v různé síle a rychlosti. Pohyb se měnil, kontrapunktické parády se střídaly s razantními souzvuky. Smyčce chvílemi připomínaly břitvy, které se vzápětí rozpustily v cosi amorfního, posléze se proměnily v barevné cákance, jež se nakonec slily v univerzální energii. A právě zde, v tomto splynutí komorní a symfonické hudby, promluvil znovu Beethoven. Avšak Postludium to vše pozvolna odevzdalo nicotě ticha…

Předkolumbovské rituály

Ve čtvrtek 21. listopadu pokračovalo Hudební fórum Hradec Králové koncertním programem nazvaným atraktivně Předkolumbovské rituály. A slušně zaplněný sál byl svědkem výtečného výkonu domácí Filharmonie, a to pod taktovkou někdejšího dlouholetého šéfdirigenta Andrease Sebastiana Weisera. Zazněly tři skladby, jež představují cestu časem do předkolumbovské Jižní Ameriky i do nočních klubů mexické metropole; cestu za posvátnem i karnevalem, jak zněl podtitul tohoto festivalového večera.

První polovinu koncertu vyplnilo třívěté dílo Rituales Amerindios, jež v roce 2008 zkomponoval jeden z nejhranějších argentinských skladatelů své generace Esteban Benzecry (nar. 1970). Premiéru mělo o dva roky později v podání Göteborg Symphony za řízení Gustava Dudamela. Díky bouřlivému ohlasu získal skladatel, žijící nyní v Lisabonu, živou mezinárodní pozornost. Jeho díla z poslední dekády se nadále pokoušejí o fúzi latinskoamerických rytmů a rozmanitých estetických proudů evropské soudobé hudby. Vytvářejí tak osobité výrazivo, jež získalo označení imaginární folklór. Ostatně již výše zmíněný venezuelský dirigent Gustavo Dudamel před časem prohlásil: „Hudba je univerzální jazyk a v hudbě Estebana Benzecryho vidíme pravou duši americké hudby.“ Rituálnost hudby při provedení v Hradci Králové umocnila emotivními, vypjatými a narativně bohatými pohybovými kreacemi choreografa Adama Halaše performerka a tanečnice Natálie Podešvová. První věta je zasvěcena aztéckému bohu větru Ehécatlovi, kdy s opeřeným hadem projdeme okem hurikánu, abych citoval festivalového dramaturga Marka Hrubeckého. Tomu odpovídalo mohutné ostinato smyčců, kvílení pikol a fléten, mocné ataky žesťů a hřmění, řinčení, břinkot rozměrného arzenálu bicích nástrojů. Ve druhé části skrze mayského boha vody Chaaca jsme byli svědky síly mlžných kapek, slitých do mohutného přílivu plodnosti, opojných polyrytmů umocněných i klavírními strunami, orchestrální barevnosti nespoutané džungle a lehkosti tíhy. Jako poslední se ozval razantně Illapa, incký bůh hromu, v atmosférických výbojích, které ohlásí a posléze oslaví dobrodiní deště. Orchestr ctil dynamické proměny, vykresloval cinematické obrazy, jež se v závěru slily v předzvěst zániku předkolumbovských civilizací.

Amerického postminimalistu Johna Adamse jistě netřeba představovat, je jedním z nejfrekventovanějších festivalových autorů; jeho Koncert pro klavír a orchestr číslo 3 se zappovským názvem Must the Devil Have All the Good Tunes? z roku 2018 je jeho šestým dílem uvedeným v Hradci Králové. Tato otázka je připisována Martinu Lutherovi či různým teologům z 18. a 19.století, ale neexistuje žádný takový záznam. Sólový part zvládl klavírista Miroslav Beinhauer na jedničku. Však se také specializuje na soudobou hudbu a repertoár 20. století; mimochodem je jediným na světě, kdo dokáže hrát na unikátní šestinotónové harmonium Aloise Háby. Jeho bezchybná technika se vypořádala i s těmi nejrychlejšími, nejkrkolomnějšími pasážemi. Klavír tu není vlastně ani tak sólovým nástrojem v tom pravém slova smyslu, ale je pojímán spíše jako razantní nástrojové rozšíření orchestru. Mimochodem autor z nedostatku znalosti hry na klavír udělal ctnost v podobě originální virtuozity, jež je postavena na pulsaci a drajvu až rockovém. Tři části kompozice jsou propojeny do jednoho toku s tradičním formátem rychlá věta (Gritty, Funky, But in strict Tempo – Twichy, Bot-Like), pomalá (Much Slower – Gently, Relaxed) a opět rychlá (Pií mosso, Obsession / Swing). Přičemž se klavírista ani na okamžik neodmlčí. V hudbě je citován mimo jiné Manciniho Peter Gunn, zazní gospel, honky tonk, minimalismus, evokace Liszta a Ligetiho, samozřejmě swingová vášeň. Vše vygradovalo do bouřlivého finále.

Třetí skladbou večera byla Antrópolis mexické skladatelky Gabriely Ortiz (ročník 1964). Její hudební jazyk je založen na mimořádně vycizelované a neobyčejně expresivní syntéze tradice a avantgardy, kombinaci vysokého umění s lidovou hudbou a jazzem. Dílo z roku 2019 zpodobňuje vskutku přesvědčivě noční život Mexica City, někdejší atmosféru dělnického tanečního sálu Los Infiemos, varieté El Bombay, baru El Tutti Frutti punkových majitelů fandících experimentální hudbě nebo Salónu Colonia s obří maskou černocha na jevišti. Hlavním tahounem skladby je tympanista. Tady to ostatně celá Filharmonie Hradec Králové rozbalila naplno. Těleso pulsovalo, žestě i smyčce hrály jako o život, v závěru jsme pak slyšeli učiněný bigbandový nářez, za který by se nemusel stydět ani Dizzy Gillespie.