Basista James Ilgenfritz a bubeník Lukas Ligeti byli 31. srpna 2015 v pražském klubu Punctum vskutku vzácnými hosty členitého koncertního večera pořádaného souručenstvím Stratocluster. Ligeti tu dokázal především svou akčnost a schopnost se dokonale zapojit do kolektivu, Ilgenfritz pak zejména v sólovém vystoupení svou metodu architektonické hry, kde vše buduje jakoby od základů a teprve posléze se začnou vyjasňovat obrysy, což prvoplánově nemusí souviset s daným dílem ani autorem. I ve svých kompozicích pro trio Hypercolor vlastně dává důraz na detaily, což ovšem neznamená, že by to nedrželo jako celek. Jeho skladby jsou zde sošné, někdy hladší a roztáhlejší (nikoliv natahované), jindy ozdobené drobnými ornamenty. Je v nich určitá lyričnost až nostalgie, zádumčivost a sebezpytnost. Naopak kytarista Eyal Maoz, nový chráněněc Johna Zorna a člen jeho nejnovější podoby řízeně improvizujícího tělesa Cobra, je ve svých skladbách impulzivní a dravý, což dokládá hned úvodní Squeaks a kulminuje v odpíchnutém punkrocku Palace. V obou těchto skladbách si Eyal k vyjádření naprosto vystačí se stopáží dvou minut a šestnácti vteřin, jeho další dva kousky s opět stejnou duráží, tentokrát 5:24, už nemají takový tah na bránu, ale i tak to docela šlape. Ligeti je tu autorsky zastoupen jedinou věcí s názvem Ernesto, Do You Have a Cotton Box?, do níž dle svého zaměření vkládá jisté prvky africké hudby, ale vlastně jakoby mimoděk a nevybočuje tak nikterak z celkové koncepce alba, v němž se snoubí elementy bigbítu se současnou vážnou hudbou a dalšími vlivy v různých proporcích, jak se na newyorskou downtownovou scénu sluší a patří. Poněkud zvláštní vsuvkou je nepodepsaný kousek Far Connection, který rozhodně nepůsobí jako společná improvizace, ale spíše jako etuda na odlehčenou. Každopádně dohromady žádná hyperavantgarda, ale celkem svěží dílko.
Ilgenfritzův autorský počin Floorplan I má nesporně větší ambice. Na zadní straně obalu jsou místo názvů všech tří částí pouze jakési „hieroglyfy“ – vodítkem by snad ale mohly být tři oddělené řádky ukryté pod samotným diskem: jak moc budete akceptovat odchylku od vaší určené cesty / přemýšlíte o ostatních dostatečně nebo snad příliš /nedořešené záležitosti mohou být trvalé. I když není zcela jasné, jaká cesta byla vytýčena, ani kam byla vychýlena, natož k jakému rozřešení by mohlo dojít, určitý pohyb i nekatarzní katarze jsou tu patrné. Je to opět model postupu od nejasného plánu, ten je ale tentokrát záměrně nedotažen a ponechán ve značně nejasných konturách. Nejsou to však rozhodně pouhé skicy, ba právě naopak určitá hádanka pro hádanku, již není potřeba uhodnout, ale pouze vnímat, a tak se nakonec určitého neurčitého tušení stejně dočkat. Často přerušované poryvy dvou kontrabasů (o ten druhý se postaral Dominic Lash) a vstupy perkusí (Aaron Siegel) tvoří fragmentární a přesto sofistikovaně uspořádanou skrumáž. Posléze se můžete podívat na přední obal a uvědomit si, jak se tento opus jmenuje a možná začíná svítat, že jde vlastně „pouze“ o půdorys. V tu chvíli je nejlepší se vrátit na začátek a sledovat spletitou trasu krok po kroku, až zakopnete o koncový bludný kořen a můžete se vydat znovu do labyrintu na cestu plnou slepých odboček a tak pořád dokola a přestože se nikdy nedostanete do cíle, stejně má tohle bloumání cenu.
Hypercolor: Hypercolor
Tzadik (www.tzadik.com)
James Ilgenfritz: Floorplan I