V Kodani narozený, ale od roku 2000 v Londýně usazený jazzový kontrabasista a skladatel Jasper Høiby vydává 15.července na čím dál agilnějším labelu Edition Records debutové album s vlastním kvintetem, po němž dostalo titul Fellow Creatures. Høiby je čtenářům HisVoice znám již z recenzí posledních alb trií Malija (recenze zde) a Phronesis (recenze zde), m.j. je také členem progresivní rockové kapely Blue-Eyed Hawk. Z této sestavy přišla do kvinteta mladičká bubenická naděje z Glasgowa Corrie Dick. Lídrův spoluhráč z tria Malija, saxofonista Mark Lockheart, který se v dubnu 2016 stal vítězem Jazz FM Award v kategorii britský Instrumentalista roku, tvoří s výtečnou trumpetistkou Laurou Jurd, známou i na scéně volné improvizace a soudobé vážné hudby a vítězkou BBC New Generation Artist 2015-2017, skutečně vytříbenou dechovou sekci. Sestavu pak uzavírá mladý pianista Will Barry. Album bylo natočeno v kodaňských studiích a je cele autorsky Høibyovo.
Všech deset kompozic pětapadesátiminutového alba se vyznačuje výraznými kontrabasovými riffy či naopak jímavými podkresy, nápaditými hudebními motivy, účelnými sóly a progresivním zvukem, občas okořeněným sice letmými, ale o to výživnějšími výlety k free-jazzu. To je případ hned úvodního tracku Folk Song, kde se také poprvé zaskvěje trubka. Ostatně Jurd má nejvíce prostoru pro sóla; a právem, neboť její výrazový rejstřík je nesmírně široký a variabilní. Třeba v titulní skladbě, jež je postavena na hutných hard-bopových sazbách, doslova převálcuje Lockheartův tenor. Navíc kvintet pracuje s výrazovými i dynamickými proměnami opravdu skvostně, v jedné skladbě se vystřídají naprosto přirozeně různé emotivní polohy; s výjimkou čtyřminutové, melodicky klenuté skladby World Of Contradictions tady nenajdete klasickou jazzovou baladu. Høiby album táhne nikoli jako sólista, ale jako spolehlivý rytmický a zvukomalebný motor, jenž neochvějně ví, co jeho kompozicím sluší. Nějak výrazněji sólově se představil pouze ve skladbách Tangible, jež vychází z free-jazzu a minimalistického podloží, a Suddenly, Everyone, okořeněné sólovými vyhrávkami všech aktérů. V Little Song For Manking hraje skoro celou první půlku (3 minuty) jen klavírní trio, evokující tak vynikající Phronesis, v Song For the Bees dosahují aktéři až taneční závrati, v tříminutové perle Collective Spaces osvěží zvuk sopránka (na kterou Lockheart hraje jen sporadicky). Dalším vybočením je v neposlední řadě Before, jejíž stopáž (3:15) vyplňuje pouze hard-bopový duet tenorsaxu s basou. A v závěrečné Plastic Island, hned po antré v podobě smíchu, přijde drsná jízda s úderným motivem, volně, svobodně drceným a znovu zachyceným, vzrušujícím způsobem variovaným jedním jediným riffovitým motivem, z něhož se vylupují vášnivé sólové chorusy trubky a tenoru. Opravdové vyvrcholení!
Jasper Høiby: Fellow Creatures