- Inzerce -

Jiří Špičák: Sleeps In Oysters – ostružiny ve svitu hvězd

Při zběžném pohledu na současnou elektronickou scénu se může zdát, že jejím největším problémem je implementace emocí do hudby – zjednodušeně řečeno, často se může zdát, že jakýkoliv emotivní prvek v hudbě ji celou rázem promění v kýč a cokoliv příjemného na poslech tím pádem nemůže být dostatečně experimentální. Je až s podivem, kolik posluchačů žije v přesvědčení, že experimentální musí nutně znamenat obtížné na poslech, vzpínající se představě o slasti z hudby.

Existuje samozřejmě skupina hudebníků, kteří se snaží stavět mosty právě mezi experimentálním a zvukově příjemným – pokud tedy není slovo existuje přílíš konkrétní pro něco tak vykonstruovaného, jako je zmíněná scéna. Postrádá totiž jakékoliv klasické propojovací vazby, které ze shluku hudebních individualit dělají scénu. Jediné, co je spojuje, je právě touha propojit formálně kreativní hudbu s popovými melodiemi.

V podobné snaze hraje samozřejmě zásadní roli posluchač, právě jeho interpretace je totiž klíčová pro splnění vytyčeného cíle (tedy nabídnout melodie, které by nebyly ploché a samoučelné a které by uspokojily i ucho náročnějšího hledače jiné hudby).

Otázkou ale zůstává, podle jakých modelů publikum zmíněnou hudbu třídí. Zdá se totiž velmi těžké předem odhadnout, které kapely svými melodiemi uhranou i zapřísáhlé vyznavače „náročné“ hudby a kterým se dostane jenom odkázání směrem k ostatním kýčovitým balastům. Pravděpodobně nejlepším příkladem hudebníka (v tomto případě hudebnice), které se podařilo zmíněné protipóly nejfunkčněji vybalancovat, je Björk – a právě na příkladu hudby Björk je nejsnadnější přiblížit kapelu Sleeps In Oysters, jedny z nejnovějších adeptů na pozici ambasadorů popu v experimentální hudbě.

Kapela Sleeps In Oysters, která v minulých týdnech vydala svoje druhé album Lo!,   našla přesnou hranici mezi experimentem a popem – důkazem může být jejich participaci na sampleru britského „časopisu pro dobrodružství v současné hudbě“ The Wire, který je vřadil na kompilaci Below The Radar vedle takových jmen jako jsou Moon Wiring Club, Mark Fell nebo AGF.

Tahle dvojice dodržuje tradiční postupy současných indietronických hrdinů, mezi které patří hlavně důsledné setrvávání v anonymitě, lpění na vizuální stránce projektu (podle všeho se zdá, že protagonisté kapely se v civilním životě živí grafikou, což je patrně nejrozšířenější povolání mezi mladými indie hudebníky vůbec), podivné názvy skladeb a celkově velmi indie příchuť hudby, která může leckoho na první pohled otrávit.

Při důsledném poslechu se ale musí všechny obavy z opakování již dávno slyšeného rozplynout – jestliže bylo první album Sleeps In Oysters s ultra indie názvem We Kept The Memories Locked Away In Matchboxes Like The Beetles Of Our Childhood – Or- How To Appreciate Someone That Is Always Around sice povedenou, ale přece jenom dávno prožitou ukázkou spojení tepajících elektronických beatů s rozněžnělými zpěvy, aktuální deska Lo! posouvá celé propojení do úplně jiných pater.

Základním kamenem hudby Sleeps In Oysters je zastřenost, neurčitost a roztěkanost, šlo by i parafrázovat sociologa Zygmunta Baumana a album Lo! nazvat  tekutým. Nespočet elektronických výbojů často pročísnou akustické nástroje jako je banjo nebo flétny, zároveň se do hlavního proudu hudby proplétají hlasy obou členů kapely (jde o muže a ženu). Největší devízou Sleeps In Oysters je ale právě schopnost udržet všechny tyhle prvky pohromadě, což je v okamžicích, kdy jedna skladba konstantně prochází rytmickými přechody (a často rytmus úplně opouští), celkem obtížný úkol.

Sleeps In Oysters je dost roztěkaná kapela a jenom budoucnost ukáže, jestli je skvělé album Lo! výjimkou nebo jestli bude v podobném trendu pokračovat. V současné podobě jde určitě o jednu z nejlepších kapel rozkročených mezi experimentem a popem. A to je rozhraní, které čas od času hledá snad každý.





Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.

V rukou i v hlavě

Dva mimořádné klavírní recitály koncertní řady Lichtzwang: dámský i pánský.

Nevyzkoumatelné

„Umění jako výzkum“ žádné není. A „výzkum umění“ neexistuje.

Přehled soudobé hudby na Pražském jaru

Jarní sklizeň premiér v rámci festivalu oslavujícího osmdesát let existence.