Joseph Jarman (1937-2019)

  
327

Zemřel multiinstrumentalista, skladatel, fotograf, dramatik, básník, malíř, pedagog, buddhistický mnich atd., jehož dílo nadobro změnilo tvář nejen jazzové hudby. Přinášíme nekrolog se stručným životopisem i anketou.

„Snažím se, aby umění, hudba protékaly skrze mne, protože pocházejí z jiného zdroje, než to, co obyčejně říkám já nebo čím jsem já. Pokud v tom hledám význam, pak to znamená, že musím zpívat o lásce a kráse bytí,“ pronesl Joseph Jarman v roce 1966. A já nikdy nezapomenu na rok 1984, kdy jsem v jednom z těch čtvrtků koupil v obchodě Supraphonu gramofonovou desku s pěticí černochů, sedících na přední straně obalu u kávy před nějakým sportovním barem a vzadu při natáčení ve studiu. Šlo o desku souboru Art Ensemble Of Chicago, na kterou zodpovědný redaktor Supraphonu, ing. Miroslav Černý, zařadil skladby ze tří alb značky ECM – Nice Guys (1979), Full Force (1980) a Urban Bushmen (1982). Sleeve-note Antonína Matznera jsem četl jako vzrušující povídku. Je to jedna z iniciačních desek mého života. Po nějakém čase jsem pustil bezmála osmnáctiminutový nářez Theme For Sco partě grindcorových muzikantů; měli chuť zahodit kytary…

Art Ensemble Of Chicago bylo uskupení pěti free-jazzových bohů: Lester Bowie, Roscoe Mitchell, Malachi Favors (Maghostus), (Famoudou) Don Moey a Josef Jarman. Ten na zmíněných nahrávkách foukal do pikoly, různých fléten, klarinetu, basklarinetu, fagotu a snad všech druhů saxofonů, přičemž stíhal ještě vibrafon, perkuse a zpíval, respektive deklamoval vlastní poetické texty. Ten Joseph Jarman, který 10. ledna ve věku 81 let dohrál zde na Zemi, aby se odebral do jazzového nebe k dalším svým dvěma spoluhráčům z kapely, Bowiemu (1999) a Favorsovi (2004).

Joseph Jarman bude jednou provždy spojován s AACM, čili Association for the Advancement of Creative Musicians (Sdružení pro rozvoj tvůrčích hudebníků). Patřil k prvním členům sdružení, jež založil v roce 1965 v Chicagu avantgardní klavírista a skladatel Muhal Richard Abrams (ten již také bohužel zemřel, a to 29. října 2017). V roce 2015 proběhla v chicagském Muzeu současného umění velká výstava k 50. výročí AACM pod signifikantním názvem The Freedom Principle. Vystaveny zde byly dobové fotografie, rozhlasové nahrávky, obaly alb, letáky, plakáty i výtvarná díla, v nichž současní umělci složili hold průkopníkům kolektivní improvizace a experimentům sahajícím za hranice jazzu, k afroamerickým hnutím za občanská práva. Mnozí návštěvníci se pozastavovali nad rozměrnou expozicí vztahující se nikoli k Chicagu, ale k Paříži a vůbec Francii. „Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let američtí jazzoví kritici často shazovali experimentální hudbu,“ vysvětloval kurátor Dieter Roelstraete, „když o ní psali, že takovou poslouchají jedině Francouzi.“ Mnozí jazzoví avantgardisté se totiž uchýlili právě sem; byli mezi nimi třeba Leroy Jenkins, Leo Smith, Anthony Braxton, Oliver Lake a také Art Ensemble of Chicago již s Jarmanem (1969). Paříž byla v té době obřím kotlem, ve kterém se vařil free-jazz společně s hudbou Afriky, Dálného východu a dalších koutů světa. Jedním z nejpozoruhodnějších artefaktů v expozici byly též perkuse ve tvaru býčích rohů, na které hráli členové Art Ensemble of Chicago. Tato kapela byla pro Josepha Jarmana samozřejmě klíčová, není možno na ni nenarazit.

Joseph Jarman, excelentní multiinstrumentalista, skladatel, fotograf, dramatik, básník, malíř, pedagog, buddhistický mnich, vskutku renesanční osobnost, se narodil 14. září 1937 v Pine Bluff v Arkansasu. Vojenskou službu si odkroutil v Německu, naštěstí v armádní kapele, kde se hrál hodně jazz. Tři roky po návratu z vojny, v roce 1961, se stal členem Abrams Experimental Bandu, kde se setkal s Roscoem Mitchellem a Malachim Favorsem; hráli tu také Anthony Braxton, Henry Threadgill, Fred Anderson a Phil Cohran. Ti byli také prvními členy Abramsova AACM. Jarman vzpomínal, že se scházeli minimálně jednou týdně. Mohl se přidat kdokoli, každý mohl pro skupinu komponovat. Postupně přicházeli Lester Bowie, Lester Lashley, Thurman Barker, Charles Clark, Christopher Gaddy, Joel Brandon, Fred Berry, John Stubblefield, Leo Smith, Raphael Garrett, Leroy Jenkins, Jodie Christian a další. Jarman začal s chutí komponovat, povzbuzen provedením své kompozice Imperfections In A Given Space, kdy jeho kvarteto posílil John Cage, jemuž se zachtělo hrát jazz, který předtím odmítal (1965).

V roce 1966 vydal první autorské album Song For, v tom samém roce byl premiérován jeho první divadelní kus Tribute To The Hard Core. „Všechno bylo otevřené,“ vzpomínal Jarman. „To je jedna z věcí, kterou si mnozí lidé už ani neuvědomují. Anebo zapomněli. Tehdy byly všechny oblasti hudby otevřené a navzájem se ovlivňovaly a spolupracovaly, a to i s dalšími uměleckými obory.“

Druhé album As If It Were The Seasons (1968) pro label Delmark zdobí úchvatná jedenadvacetiminutová kompozice Song For Christopher. Je dedikována pianistovi jeho kvarteta, Christopherovi Gaddymu. Původně tu skladbu začal psát on, jenže nečekaně zemřel (měl nemocné srdce). Jarman ji tedy dokončil. Jeho kvarteto postihla na jaře následujícího roku druhá rána – náhle zemřel kontrabasista a violoncellista Charles Clark; bylo mu pouhých 24 let. Vzápětí Jarmana zlákal Roscoe Mitchell do svého Art Ensemble a francouzské anabáze…

Po návratu z Paříže bydlel Jarman společně s Favorsem v pokoji v Domě hudebníků v chicagském Hyde Parku. V prvních dvou letech kapela moc nefungovala, ale hudebníci zkoušeli každý den. „Měli jsme všechny zkoušky společné, a tak jsme se mohli dostat na hlubší úroveň toho, o čem je hudba,“ řekl v jednom rozhovoru Jarman. „Měli jsme pocit, že hudba je víc než to, co slyšíme, je dokonce víc než slova. Je to prožitek. Je to živý proces. To je naše hudba. Pronikli jsme do hudby, kterou jsme dosud nebyli zasaženi. Protože jsme se snažili jít hluboko a hluboko do té hloubky, kde jsme nalézali něco víc, a to kolektivně. Mnoho jednotlivců to v historii hudby dokázalo, ale takhle kolektivně to ještě více rozšiřuje ten zázrak. Hudba je neomezená. Je bez hranic. Každá individuální zkušenost může být vyjádřena prostřednictvím společného úsilí. A právě toho jsme se snažili dosáhnout.“

V roce 1983 se Jarman přestěhoval do Brooklynu. V Art Ensemble of Chicago setrval ještě deset let. Kapela vystupovala v etno-afrických kostýmech, Jarman měl pomalovaný obličej jako šaman; byl „obrazem dávných kultur“, jak se sám vyjádřil. Tři roky se místo hudby věnoval duchovní očistě. V Brooklynu otevřel vlastní centrum zenového buddhismu a aikidó. K hudbě se vrátil v roce 1996. Se Scott Fields Ensemble natočil album 48 Motives a koncertní desku Connecting Spirits v duu s pianistkou Marilyn Crispell. O rok později se připojil k triu houslisty a violisty Leroye Jenkinse (Out Of the Mist, 1997). Věnoval se také komponování komorní hudby, do níž se snažil začlenit buddhistické učení. Do Art Ensemble of Chicago se vrátil v lednu 2003.

Joseph Jarman pod svým jménem vydal devět alb, s Art Ensemble of Chicago na tři desítky titulů, čtrnáct alb pak s různými muzikanty, včetně Dona Moye (pět titulů), Anthonyho Braxtona a Franka Loweho. Ale nejen pro tuto sumu tvůrčí práce je jedním z nejinspirativnějších hudebníků naší doby…

Dovolil jsem si oslovit plejádu jazzových osobností z českých i slovenských luhů a hájů s prostou otázkou, co pro ně Joseph Jarman znamená. Nikoli znamenal. Minulý čas v jeho případě neplatí a nikdy platit nebude.

Pavel Hrubý: „To je jednoduché: miluju ho. On je komplexní bytost, univerzálně uvažující a konající a tito lidé mě nejvíce inspirují + vytříbený smysl pro humor. Uchoval si v sobě dětskou duši… Je to hravé a bezprostřední dítě, kterým každý z nás byl anebo ještě zaplaťbůh je.“

Pavel Zlámal: „…teprve jsem ho začal objevovat… myslím, že vše, co právě vychází, je dobré. Naopak, já se dozvídám nové věci…“

Radim Hanousek: „S hnutím AACM jsem se seznámil teprve před pár lety, o to větší pecka to pro mě byla. Obrovské množství strhující hudby s přesahy do dalších umění. Obzvlášť mě fascinuje hudba projektu Art Ensemble of Chicago, kterou Joseph Jarman se svými životními hudebními partnery spoluvytvářel. Fascinuje mě propojení hudby, poezie, tance, afrického rituálu se stovkami různých hudebních nástrojů.“

Igor Vida: „Mal som asi 18, keď začiatkom osemdesiatych rokov som natrafil na jednu platňu s hudbou, ktora znela pre mňa ako z inych dimenzii. Zhaňal som popove platne v antikvariate alebo starožitnostiach v pasaži Metro na Narodní tříde v Prahe. Pamätam si zeleny obal so zaujimavou grafikou. Cena platne znacne prevýšila moje finančne možnosti. Prachy som nemal, aby som si ju kúpil, a dodnes ju zháňam. Vtedy som ešte nevedel, do čoho som sa zahryzol a že som sa na cely život nakazil otvorenostou, tužbou po niečom novom, po experimentoch. Táto infekcia dodnes trva a citim neodolatelne nutkanie, aby som nakazil aj dalšich. Možno prave vdaka tejto platni, vdaka Art Ensemble of Chicago a vdaka aj Josephovi Jarmanovi bol pred vyše desatročim spušteny naš festival Are You FREE? Joseph sa sice stiahol z hudby a tentokrat aj z tohto sveta, ale jeho vplyv tu zostal.“

Marcel Bárta: „Art Ensemble of Chicago mě kdysi naprosto očarovalo a vtáhlo, to byla magie, divadlo hudby, ten jejich neortodoxní výlet po celém světě, připadalo mi, že jsou takoví globální vypravěči, kdy tě vtahují do temnot vooodo a pak tě svým humorem zas léčí… jak říkal Don Cherry, humor je ta nejvážnější věc na světě… udivilo mě že se stal praktikujicím budhistickým mnichem… užasný…“

Michal Wróblewski: „S Josephem Jarmanem odešla další výrazná postava dějin americké hudby. Stejně tak jako další členové AACM ovlivnil svou tvorbou několik generací hudebníků širokého spektra. Ačkoliv se improvizační scéna, zejména ta evropská, vůči jazzu vymezovala, kapela Art Ensemble of Chicago hraje bezesporu zásadní roli v dějinách obou žánrů. Ačkoliv hudba výrazně reflektuje sociální a politický kontext doby, ve které vznikala, její provokace reagují zejména na otázky estetické. Zatímco jazz zásadně měnil svojí funkci a stěhoval se z tančíren a barů do koncertních sálů, Art Ensemble of Chicago se vrací ke kořenům, pracuje se základními hudebními elementy, které zbavuje intelektuálního a teoretického nánosu. Vzniká jakýsi primitivismus, který ovšem není důsledkem diletantství, nýbrž uměleckým záměrem, podloženým hlubokým vědomím si významu toho, proč tvořím to, co tvořím. Tato hudba navíc, i když to nemusí být na první poslech patrné, vyžaduje obrovskou technickou preciznost. Troufnu si tvrdit, že jde o opravdu první improvizační těleso, jehož přínos je jak teoretický tak i umělecký. Joseph Jarman měl jedinečný a okamžitě rozeznatelný styl a patřil mezi technicky nejbrilantnější saxofonisty vůbec (vzhledem k mému osobnímu pojetí techniky hry na hudební nástroj). Na vývoj jeho stylu měla zásadní vliv interakce v rámci Art Ensemble of Chicago, která všechny členy souboru vedla k dynamickému procesu utváření si stylu hry na nástroj a v podstatě, v jejich případě, i celého vlastního idiomu, ze kterého dodnes vychází různé hudební scény (experimentální jazz, free jazz, redukcionismus, evropská i americká improvizovaná hudba). Joseph Jarman tvořil hudbu aktuální s hlubokým duchovním i sociálním kontextem. Spojoval v sobě zvnitřnělou znalost tradice afro-americké hudby s experimentálním uměním a spontánní tvorbou v přítomném okamžiku. Vytvořil nezaměnitelnou hudbu, která nám bude chybět.“

Miroslav Tóth: „Jarman bol súčasťou Theme de Yoyo, ktorá láme priestor, čas a žáner ako celý AEoCH a menila aj mňa. Nech je mu zem ľahká!“

Luboš Soukup: „Joseph Jarman byl čistá duše, inspirace sama. Proud jeho hudby byl nezastavitelný. Pokoj jeho duši!“

Michal Hrubý: „Joseph Jarman na mě vždycky působil jako nejintelektuálnější hráč z AEOC. Je to jeden z mých hrdinů stejně jako ostatní členové této kapely.“