Album postavené na zvuku tuby překvapivě není až tak překvapivé. Příjemný poslech. Ale není to málo?
Na konci června přišel norský tubista Daniel Herskedal s dalším albem. Tentokrát mne ale jímá převažující pocit, že slyším už předtím mnohokrát slyšené. Sice se to poslouchá opět náramně, ale to si za stejným účelem můžu pustit kteroukoli ze čtyř předchozích desek pro Edition Records.
Třeba hned tu minulou, loňskou, již jsem tady recenzoval. Vydavatel uvádí, že novinka přímo navazuje na úvodní skladbu alba Slow Eastbound Train – The Mistral Noir. Fajn, jde také pouze o tubové hlasy, vrstvení a prolínání výrazných témbrů. Jenže téměř totožné výrazivo se objevuje už na úplně první nahrávce, Neck Of the Woods s Mariusem Nesetem (třeba Preludium). Chápu, že Herskedal chtěl natočit svoje nejniternější album, pouze s tubou. Na dva týdny na počátku tohoto roku dobrovolně osaměl daleko na Severu (a posléze nuceně, ale to už byl doma) a pracoval na tomto albu. Jenže od něj jsem čekal jaksi víc, nějaký neotřelý, nový způsob uchopení nástroje, stejně tak i jiný zvuk, opravdu mrazivý, drsný i čirý, lehounký i tíživý. Já vím, že tuba není ještě tolik profláklý nástroj, přece jenom nekraluje na jazzových ani jiných albech, takže její zvuk v každém citlivém posluchači probouzí vzrušení. Ale od takového Mistra, jakým je tento Nor, jsem chtěl být překvapen. A to nemluvím o použití elektroniky, které si dokonce nezadá s přesnídávkovým New Age.
Možná chtěl vytvořit úplně obyčejnou desku, bez problémů přijímanou nejširší veřejností. Vytratila se arabská příchuť, jazzové postupy, místo soudobé hudby zní spíše starobylý chorál či romantismus. Nadále s rejstříkem nástroje nakládá v plném rozsahu a s nedostižitelnou virtuozitou. Ale chybí prvek překvapení. Něco, co by vás vytrhlo z bezproblémového poslechu, udeřilo do uší; vždyť země ledu a mrazu není jen přívětivá, je plná drtí, zlomů, rozervanosti, krutosti. Snad to byl záměr ji ukázat právě takto, pohledem a srdcem romantika. Než úplně zmizí. Než zbude jen zmar.
Nebo chtěl Herskedal utéct co nejdál od světel hollywoodských ramp, které by ho mohly oslepit. Vloni totiž na sebe a svoji tubu upozornil díky ústřední písni úspěšného filmu The Last Black Man In San Francisco; do coververze legendárního hitu San Francisco (Be Sure To Wear Flowers In Your Hair) zaranžoval a nahrál minimalistický spodek.
Ať tak či onak, nové album, naplněné tuctem skladeb, je pro mne zklamáním. Dokonalost kontrapunktu a témbrových hlasů z úvodního tracku Våkenatt začne být očekávatelný a proplouvá ušima. Naštěstí se občas v plynoucím lahodném toku něco zablýskne, co donutí posluchače uši nastražit. V Call For Winter je to šamanské vzývání, jakási evokace Mozarta v Time Of Water, dýchavičný spodek v The Hunting Golden Eagle, mysteriózní nálada v Ice Crystals, nebo občasný improvizační part špiněné tuby tu či onde. Za nejzdařilejší počiny považuju dvě miniatury na téma zvířecích stop – Lynx Tracks a Arctic Fox Tracks. V nich zní pouze jeden hlas tuby, ohýbaný, drsněný, zvokalizovaný, skvěle jazzový. Dost málo.
Daniel Herskedal: Call For Winter
Edition Records https://editionrecords.com/
https://danielherskedal.bandcamp.com/