Komiks je operou literatury

  

Rozumí si komiks lépe s operou než s rock’n’rollem? Lze do sebe přesvědčivě zapasovat časové zákonitosti hudby a beletrie? Neruší nás při hudbě především hudba? Je ideální hudební komiks nedosažitelným svatým grálem?

V asi deset let staré komiksové sérii s lákavým názvem Vinyl Underground (autoři Si Spencer, Simon Gane, Cameron Stewart, Sean Phillips, vydal DC Comics), po níž jsem přednedávnem samozřejmě sáhl kvůli tomu jménu, je hlavní hrdina, bastard a „okultní detektiv“, taky DJem, který na strojích v londýnském klubu roztáčí soulové desky a s šelmózní policejní vyšetřovatelkou si vyměňuje singly Otise Reddinga. Zápletka plná obchodu s bílým masem, afrického voodoo a všelijak mučených krasavic se ale nakonec rozjede právě naznačeným směrem, hudebních odkazů a nápovědí ubývá a název se vyprazdňuje. Přestože jsem zvědav, jak to celé dopadne, kladu si také otázku, zda populární hudba může v komiksu fungovat hlouběji, než jako zajímavý „přívěsek“ postav, hovořit vlastním jazykem a nebýt pouze koníčkem, obsesí či potvrzením sociálního statutu hrdinů. Domnívám se, že nikoliv a v následujícím textu – jímž si mimo jiné krátím čekání na první trade paperback série Gunning for Hits, v níž hudebnímu producentovi při přípravě comebacku osmdesátkové hvězdy přijde k duhu to, co se naučil u mafie (autorem scénáře je skutečný producent, vydavatel a „A&R man“ Jeff Rougvie, který má v CV práci pro Davida Bowieho, Yoko Ono i Henry Cow) – se pokusím vysvětlit proč.

Mám-li si hned zpočátku pomoci přirovnáním, je komiks operou literatury. Oba žánry jsou splácaninou jiných uměn – u opery jde o činohru, hudbu a beletrii, u komiksu o literaturu a výtvarné umění. Neopomíjejme u komiksu ani neustálé zásnuby s filmem (což se mu daří zejména v mainstreamové kinematografii, jež svůj jazyk často ráda obětuje tomu komiksovému). Leckteré komiksové dílo samo sebe nazývá „grafickým románem“, nestojí za ním ale spisovatel, nýbrž scenárista, a často nikoliv malíř, ale ilustrátor, někdy se mluví i o režii.

To opera touží být tou nejvznešenější z hudebních forem, její čistota je ale navždy kontaminována tyjátrem a neschopností nevyprávět příběh (jakousi výjimkou budiž snad Glassův Einstein on the Beach). Nepřistoupíme-li na argument, že takhle to zkrátka v opeře má být, čekají nás lukulské hody nechtěného humoru v podobě nekonečného umírání s písní na rtech a jiných rozkoší. Ano, jsou to výtky, jež bývají připisovány „nevyspělému publiku“, já je ale považuji za oprávněné z hlediska posluchače, tedy toho, koho u hudebního umění, za jehož zástupce se opera považuje, zajímá především hudba.

Komiks za sebou netahá tak těžkou kouli času. Uměny navíc balancuje jen dvě – literární a výtvarnou – a ponechává čtenáři klid a libovolný časový úsek na to, aby posoudil, zda jsou ty které zásnuby co k čemu. Přesto se komiks hybridní okázalosti opery nevyhýbá a jeho střední proud chce být přepjatý, okavypulný, nadsazený i nervydrásající, a přes veškerou nadsázku, s níž vědomě pracuje, chce být navíc brán vážně.

Já tento text píši coby nepřítel opery a amatérský milovník komiksu; nezatížen teoriemi si z jeho nepřeberného bohatství vybírám, co se mi zrovna zlíbí, a dopřávám si ten luxus ilustrovat své domněnky bublinami, které mi cvrnkly o nos v posledních týdnech.

Videoklip s vypnutým zvukem

Vybírat mám věru z čeho. Životy rockových a popových (ne)svatých, ať již co nejskutečnějších či zcela smyšlených, jsou oblíbenou komiksovou látkou. Nezdá se to nikterak překvapivé, co jiného než výstřednost a (sebe)destrukci koneckonců zpracovávat? Tak snadné to ale není. Hudebnímu komiksu totiž chybí hudba. A podstatná část kultu rockové a popové hudby ještě pořád spočívá právě v hudbě. Ostatní náležitosti typu módy, sexu, drog i takzvaného merče ztrácejí na důvěryhodnosti, pokud někde vzadu… klidně až docela vzadu v posluchačově mysli… nezní hudba nebo alespoň vzpomínka na ni. A tak leckterý hudební komiks – příkladem budiž dílo Reinharda Kleista Nick Cave: Mercy on Me, jehož český překlad loni vydalo Argo – působí nepatřičným dojmem videoklipů s vypnutým zvukem. Tyto videoklipy se navíc nehýbou, což je v případě populární hudby, jež od vynálezu záznamových médií, nejspíš ale od dob mnohem dřevnějších, spoléhá na neustálý pohyb, rej a sladké mámení, překážka stejně nepřekonatelná jako absence zvuku. Se zpěvákem, který negeneruje pohyb ani zvuk, se zkrátka ztotožnit nelze.

(U jiných námětů to nemusí ani v nejmenším vadit a naopak může patřit k bytostné povaze komiksového žánru, relativní statičnost okýnek a bublin je zkrátka málokde obnažena tak, jako v adaptaci hudební látky. A nepomáhají tu samozřejmě ani tolik módní playlisty. Mimochodem, do jejich tvorby se Kleist rozumně nepustil a místo toho se pokusil prolnout život a dílo svého tématu rozsáhlým „zbublinovatěním“ stěžejních Caveových písní Tupelo, Higgs Boson Blues aj.)

Rocková autenticita se v komiksu zkrátka neuplatní. Komiks je mnohem víc právě tou operou, možná muzikálem – může zpracovávat výhradně libreta založená na naraci. Komiksoví scenáristé si to velice dobře uvědomují a adaptují-li životopisy skutečných rockových a popových hvězd, soustředí se často na HLP, excesy, vzlety, pády a smutné konce. Zmíněné výstřednosti jsou ale jen výsekem skutečného příběhu, který se samozřejmě točí zejména kolem hudební tvorby a nezáživných záležitostí, jako je cvičení na nástroj, shánění zkušeben, následné zkoušení, velké plány u piva, spousta tahání těžkých krámů, podbízení, papírování, kreativního účetnictví…

Proto komiks nemůže být rock’n’rollem literatury, ale její operou, žánrem, v němž se automaticky předpokládá, že už je „secvičeno“, a tato secvičenost, zorganizovanost atd. nejsou tím, co se dává na odiv. Zatímco u populární, zejména rockové hudby je postava tvůrce a interpreta neodmyslitelně spjata s dílem, v případě opery tohle pouto není nutné. U komiksu zrovna tak – nechají-li tvůrci nahlédnout čtenáře „pod pokličku“, děje se tak v drtivé většině formou bonusových materiálů. Svět obrázků a bublin je zákulisím obvykle neposkvrněn. Výtvarně vyjádřeno, opera je jako rozsáhlá freska plná bohů i bojů, zatímco rock’n’roll spíše spontánněji vzniklým, třeba expresionistickým plátnem, na němž stejný význam jako zobrazený předmět mají i viditelná gesta a tušené rozpoložení malíře.

Je tedy třeba si vymýšlet a použít tu kterou žijící hvězdu jako „věšák na kostým“. Míra se může lišit – série Davida Barnetta s nepřekvapivým názvem Punk’s Not Dead (Idea & Design Works, 2018) je o tom, že všech punkerů futrál Sid Vicious není tak úplně mrtvý a coby duch dělá otcovskou figuru nemožnému teenagerovi Fergiemu. Zábavné, o hudbě ale ani trochu, na rozdíl od horrorové fantasmagorie Twenty Seven Charlese Soulea, Renza Podesty a W. Scotta Forbese (Image Comics, 2011), v níž indisponovaný kytarista, jemuž je zrovna sedmadvacet, dělá vše pro to, aby se nestal dalším členem „klubu 27“, a někde v mimosvětí rokuje s Jimem Morrisonem o nesmrtelnosti chrousta.

Hudba ruší

Mytizace reálných postav ostatně prochází řadou literárních žánrů od životopisných románů po televizní adaptace – děsivými hudebními příklady budiž Amadeus a Lev s bílou hřívou. Obzvlášť citliví jsou na ni zejména rockoví „historikové“. Dá se říci, že čím lépe si její subjekt vede v nejrůznějších žebříčcích Rolling Stoneu, tím více prskají, neb jim literární mytizace leze do zelí jejich vlastní mýtotvorby.

Cestou z pasti nepříjemného zakopávání o historii a nekompatibility hudby a narace může být stoprocentní fikce. Prvním velkým ze srdce spadlým kamenem tu není umlčení rockových puristů, ale umlčení hudby. Hudby existující, hudby, která při komiksové adaptaci pořád odněkud zpovzdálí zní a připomíná, že důvod, proč ten který obrázkový příběh čteme, je zároveň tím, co nás při četbě a prohlížení často ruší a brání hroužit se. A znáte to, ztichne-li okolní šum, hned se lépe naslouchá. Alespoň ke mně fiktivní komiksoví hudebníci svou tvorbou promlouvají mnohem hmatatelněji. Loveckou hantýrkou, „udělalo se pozorno“ a čtenář se může nořit do vlastních hudebních fantazií. Jejich limity mu autoři komiksu určují zřetelným stylovým zařazením. Rekvizity typu odkazů a merče zde slouží jako paměťové banky (klišní konzervy), z nichž čerpáme povědomí o poli, na němž se odehrává děj díla, a mají nacházet naše hudební očekávání.

Hudbě věnovaný komiks, který by pomocí narativních a výtvarných náznaků učinil čtenáře posluchačem, by byl svatým grálem žánru. Každému čtenáři by v hlavě samozřejmě znělo něco trochu jiného, s různou mírou podmanivosti, není tohle ale i případ „skutečného poslechu skutečné hudby“? Velkolepě znějící slova svatý grál používám proto, že u mnou nastíněného ideálního hudebního komiksu není jasné, zda vůbec může existovat, a může-li, zda je jej možno dosáhnout, nebo se k němu jen limitně blížit či se jeho hledáním zdokonalovat v jiných ctnostech. A pořád to někdo zkouší…

Skutečnost hudebního komiksu, jenž nedbá libreta, ale postavy tvůrce, je ale taková, že do aktů tvorby líčených umělců pořád nějaké to libreto leze. Téměř každý hudební komiks, který jsem přelouskal, zaměstnává své hrdiny takovou spoustou „vedlejšáků“, že vedle nich hudba, byť naznačena sebesugestivněji, hraje druhé housle. Čím vším ti chlapci a dívky nejsou… Nejčastěji mají co dělat se světem zločinu a líbí se jim na obou stranách barikády, je mezi nimi ale i matka samoživitelka, tatér či zalévač pronajímaných květin.

Sugar Sugar Suicide

Na závěr nabízím výčet několika děl, která jsou, nebo se alespoň snaží být primárně o tom, „mít kapelu“. Zdaleka nejvíc mě potěšil začátek komiksu Anyi Davidson Band for Life (Fantagraphic, 2016). Kapelu Guntit v něm má parta (patrně) fixy vyvedených mutantů, trapnost počínání začínajících zarytých noise rockerů ale dílko ukazuje s neodolatelně realistickým humorem… aby se později, hned po prvním koncertu, přehouplo do sitkomového okecávání vztahů a soukromých životů protagonistů.

Jejich Navoněný tampón v satanově frndě je ale tisíckrát ryzejší než řeřavý osmdesátkový bigbít losangeleských Ecstasy v Last Song (Amazon Kindle & comiXology, 2017). Autorka Holly Interlandi se dle všeho především ráda fotí, má tak trochu gotické sklony a rozervanost hlavní postavy, zpěváka Nickyho, podává s takovým patosem a nedostatkem nadhledu, že se tomu už nedá ani smát. (Na konci každého dílu je doporučený playlist.)

Dívčí trio Josie and the Pussycats (Archie Comics, od roku 1963, existují ale také animovaně) jsou typickou teenagerovskou záležitostí – parta se má ráda, někdo jí všemožně neškodně škodí, každému se někdo líbí či nelíbí a tu a tam se jakoby mimochodem někde hraje. O hudbě je to asi tak, jako Beverly Hills 90210 o škole.

Stejně se dá mluvit i o animovaných Archies. V nových komiksových příbězích Matthewa Rosenberga, Alexe Segury a Joea Eismy (Archie Comics, 2018) ale Archie opravdu zakládá kapelu, dumá o životaschopnosti dvoučlenných sestav, zmiňuje při té příležitosti Lightning Bolt, White Stripes i Suicide, vyráží na turné a setkává se třeba s Chvrches. Vida, kam se posunula kapela, jež v šedesátých letech proslula snad až příliš nezapomenutelnou peckou Sugar Sugar. Seznam doporučeného poslechu samozřejmě nechybí.

Jako všechny seznamy je i tento až příliš stručný a zavádějící. Kdybych letos četl jiné komiksy, vypadal by tento text jistě úplně jinak. One-two-three-four-aaarghhhh!