- Inzerce -

Krzysztof Penderecki / Jonny Greenwood

Krzysztof Penderecki / Jonny Greenwood

Nonesuch (www.nonesuch.com)

 

Na muzikanty z populáru občas padne touha předvést něco víc, dokázat, že jejich talent nekončí u oněch tří akordů. Většinou to dopadá bídně. Kytarista Jonny Greenwood je znám především coby člen skupiny Radiohead, nyní se vyznává ze svého obdivu k polskému skladateli a živoucí instituci, která je obdivována pro svůj historický vliv, ačkoliv je již několik dekád notně hudebně zakonzervována. Greenwood obdivuje především Pendereckého rané skladby, tedy ty, které definovaly tzv. polskou školu. Tehdy na počátku šedesátých let rozezníval Penderecki a jeho kolegové orchestry radikálními pazvuky a vynalézal nové způsoby hry na nástroje. Jen několik děl z té doby ve zdraví prošlo testem času a má smysl je dnes poslouchat, Pendereckého Tren ofiarom HiroszimyPolymorphia mezi ně lze zařadit. A právě s nimi se na jednom disku tísní dvě Greenwoodovy skladby. Popcorn Superhet Receiver vznikla v původní verzi pro film Až na krev. Je to taková „Hirošima light“: Pendereckého sonority jsou jeho mladším následovníkem zručně opsány, zjednodušeny, občas srovnány do pravidelného rytmu, ale vlastní vklad v nich chybí. Epigonů Pendereckého jsou plné hudební školy.

48 Responses to Polymorphia trochu klame názvem, protože má jen devět částí, číslovka v názvu odkazuje k obsazení Pendereckého Polymrophie pro čtyřicet osm smyčcových nástrojů. Obě skladby na sebe navazují i zvukově: Polymorphia po všech glisandech a disonancích končí smířlivým a v daném kontextu překvapivým čistým akordem, Greenwoodova ohlasová skladba tímto akordem začíná a otvírá jím i několik dalších vět. Tady se najednou dostáváme na zajímavější půdu, když si Greenwood povoluje uzdu a je stylově pestřejší. Náhle nejde jen o poctu velkému vzoru. Hned první část začíná tonálně, barokní parafrází, která se až po chvíli zvukově zvrhne. I v ostatních epizodách se docela zajímavě střetávají inspirace polskou školou s jinými světy, romantickými náznaky melodie či rytmickým štěrcháním smyčci jak odkudsi z Mexika. Navzdory tomu se stále ještě pohybujeme v kategorii „hudba, která není úplně špatná, ale není ani ničím zajímavá.“

Jonny Greenwood si splnil sen mít společnou desku s velkým skladatelem, fanoušci Radiohead si díky té desce možná poslechnou, jaká hudba se dělala před půl stoletím v socialistickém Polsku a na některé z nich to třeba udělá dojem. Marketingově vděčná kombinace bez zásadního hudebního přínosu.


Planeta Eraserhead

Performativita hluku v lynchovském projektu Xiu Xiu.

Zkouška sirén – Kam pro písně?

Staré a nové cesty ke zlidovění.

Zvuk a čas bez významových nánosů

Přitáhnout umělce formátu Klause Langa doprostřed Žižkova se nedaří zas tak často. Miroslavu Beinhauerovi a Atriu Žižkov se to povedlo a využili tuto příležitost naplno.

Most mezi dvěma světy

Žádná vanilka a žádná komfortní zóna v hudbě Hümy Utku.

Hermovo ucho – Art of Duo

Konfrontace jako modus operandi, naslouchání kozíma očima a další zprávy z Tokia.

Ensemble Terrible deset let na scéně

O studentském tělese, které je zároveň intermediální platformou.

Michal Kořán: Endemitní modrá ještěrka

Od xeroxu a propisotu k bandcampové knihovně. Rozhovor se stočí i k přednostem sluchátek a důležitosti vypalování alespoň malého počtu CD-R.

Zkouška sirén – hudba z rukavičky

Technologické ambivalence Laetitie Sonami

Slzy jsou v pořádku…

S Ondřejem Skovajsou o romských písních a projektu Giľora.

Operní pocta „odlišné“ prominentce

V díle o tíživém osudu Rosemary Kennedyové otevírají tvůrkyně důležitá témata, které akcentují zvukově atraktivní hudební složkou.