Martin E. Kyšperský sice v pár rozhovorech zmínil, že název nového alba jeho kapely je dítkem okouzlení opakováním jediného slova, já si ale stejně myslím, že jde o nějakou paní Květu, jíž do schránky chodí magazín, který se jmenuje podobně jako ona.
Recenzenti, kteří se s novým cédéčkem Květů popasovali dříve než já, téměř bez výjimky vypichovali apokalyptický chiliasmus úvodní, i rádiově úspěšné písně o tom, že se řítíme do tmy a už to nejde, nejde vzít zpátky, dle mého názoru jsou ale zajímavější všechny songy od dvojky dál. Je sice hezké bavit se poťouchle tím, že dědkovskou otázkou po tom, kam že ten svět spěje, se nyní trápí a velký špatný vidí demograficky spíše mladší než starší generace, výsledky drbání hlav ale jako lupy padají na obě misky pomyslných vah, na nichž umělci svou lehkostí potápějí kritiku a kritika umělce těžkopádně vynáší do nebes. Jinými slovy: nějak nám přibývá kritiků, kteří hodnotí umění očima angažovanosti, a umělců, kteří jim, snad ani ne vypočítavě, ale zkrátka protože dobová nálada je taková, jdou naproti. L’art pour l’art, kurnikšopa? Beztak, jak pravil skladatel Petr Bakla, „z dlouhodobého hlediska zůstává z historie skoro jenom to umění, plus trocha rozpadající se infrastruktury.“
Předchozí komentář se samozřejmě netýká desky samotné, ale toho, co už o ní téměř jako jeden muž napsali jiní, stejně mě ale na nových Květech opět baví niternější polohy. Svůj nepřekonatelný protestsong už Evžen beztak nejspíš napsal. Myslím ten o dětech ze stanice Bullerbyn; taky jím tehdy otevřel desku a pak zpíval o něčem jiném. Jako by říkal, že i v neveselé době – a která kdy nebyla? hezky bývá až zpětně – žijeme tak, jak už lidé žijí.
Květy Květy potvrzují, čím je Evženova tvorba jedinečná. Květy jsou teď čtyři, mají poprvé dvě kytary, takže se do toho umějí opřít i indierockově, stále jsou ale především aranžérsky nadobyčej potentním, lehkým polozávodním vehiklem frontmanova písničkářství a rozmlžují hranice popu, folku a decentních, příjemně zašlých elektronických ruchařin.
A Evžen tak, jak činí v bookletu plném nedořečených, o to vábivějších autorských koláží z drobných útržků nejrůzněji potištěného a porůznu sesbíraného papíru, ve svých písničkách přechází od dychtivého snění k nostalgii, historkám ze života, snad i zaslechnutým fragmentům životů jiných. Vrcholem je pro mě ospalá bohunická Okolí špitálu s refrénem „Lednička je má / nejmilejší kapela“, zvláštní ocenění zaslouží výkon v písni o bejvalčině svatbě, Koňýku. Zazpívat refrén „Nebe bude azurový / a světlo bude bonbónový“ tak, aby nezněl křečovitě, parodicky ani trapně, je na medaili.
Kde je Evžen nabroušenější, chlapáčtější, důraznější, je uvěřitelný o poznání méně. „Vezmi si kinedryl / with a view to kill“ mě tahá za uši, nedlouho po autobusovém prášku ale přichází krásná pocta zesnuvšímu králi samby. „Umírá král z pevniny dětství,“ vzpomíná na žlutou bujarost deváté dekády text písně, která se samozřejmě jmenuje Nekonečný. Hymnický závěr Zkouška sirén je jaksepatří love song o tom, že milovat je boží. V první sloce je to všechno: „Zatímco probíhá zkouška sirén / tak já se láskou dusím / jako bych polykal polystyrén / a cpu si do pusy ty největší kusy.“ A protože písnička musí být delší, dojde i na teď už nostalgický rým „v čítárně Unijazzu / po tobě lezu.“ Krásné je žít, no ne? Evženovi do hlavy nevidím, Květy Květy jsou pro mě ale – od dvojky dál – báječně optimistická deska…
Květy: Květy Květy
Indies Scope (www.indies.eu)
