- Inzerce -

Kytarovky trochu jinak

Kytara má v konvenční hudbě (ať už klasické, popové, rockové nebo jazzové, folkové apod.) určitou ikonickou roli, která je však do značné míry svázána s jistými klišé a danými postupy, jež je schopna sice invenčně rozvíjet, ale přece jen je jimi svázána. V jiné hudbě tomu však může být jinak, což dokazují například následující alba, kde jsou kytary výhradními nástroji.

Představitel radikálního country (v pozdějších dobách především banjista) Eugene Chadbourne je toho jednoznačným příkladem. Není ostatně náhodou, že coby hudební publicista propagoval tvorbu Johna Zorna v dobách, kdy o něm svět ještě neměl potuchy, a sám s ním posléze natočil několik alb. Archivní CD The Guitar Trio in Calgary 1977 s lakonickým podtitulem Concert and Studio Recordings ho zastihuje se dvěma dalšími muzikanty z řad hudebních žurnalistů – Duckem Bakerem a Randym Huttonem. Ti byli sice o něco starší, ale Chadbourne je tu jednoznačným lídrem, už proto, že památný koncert sám zorganizoval ve svém domovském klubu Parachute Center for Cultural Affairs, ale zejména tím, že je autorem většiny návodných partitur, které sloužily pro výslednou produkci.

Vystoupení otvírá Huttonova krátká skladba KJ is a DS, při níž se ještě jakž takž můžeme cítit na srazu trochu drsnějších folkáčů, ale hned následující Chadbournův v živé verzi jedenáctiminutový majstrštyk Two peafowl, tails folded in close, pause for a moment in the front yard dusk nás zavádí do světa jiné hudby s jeho nezměrnou barvivostí. Koncertní verze má však přece jen přímější strukturu a postupnou kontinuální gradaci. I v následující Chadbournově kompozici Mary Mahoney, která je hrána v duu autora s Bakerem) je čitelná souhra a následné vzájemné doplňování, ale už se tu vystrkují růžky, což ještě podpoří občasný mruz, hvizd a bruk. V sólové „exhibici“ Cards Eugene občas rozkládá či spíše rozcupovává kompozici Roscoa Mitchella až na prvočástice a poté se již celé trio pustí do „kubistického medley“ (Bakerův výraz) Ornette Mashup složené ze dvou skladeb Ornetta Colemana a jedné od Charlieho Hadena. Tady se najdou uhlazenější pasáže, ale puristé by opět asi nebyli s takovou interpretací zcela souhlasni. Pravou tvář radikálního country v plné míře ukazuje však až osmiminutovka So Long, Mom, která přináší občas potišelé, jindy drásající drhnutí nylonových i ocelových strun, z něhož jen vzácně vyskočí jasné tóny. Bakerova sólová drobnůstka White with Foam je pak už jen koktejlovou třešinkou.

Bonusem k dosud nepublikovanému koncertnímu záznamu je pak sedmadvacetiminutová studiová verze Two peafowl…, jež byla natočena záhy po vlastním vystoupení a vyšla již na vinylu Volume Three: Guitar Trios na Chadbournově labelu Parachute. Tady vše začíná jakoby zvukem koupelny, který protagonista pravděpodobně vytváří přelaďováním rádia a vlastní kompozice se začíná rozjíždět až po čtvrté minutě, aby se konverzace dvou pávic na dvorku za soumraku začala naplno rozvíjet až o dalších pět minut později a kytary se tu proměnily v jakési „pávofony“. Po dvanácté minutě dojde až na meditativní rozměr, který však vzápětí přeruší pseudoflamencové bláznění a dovádění. Patnáct vteřin před osmnáctou minutou začíná nokturno, takové vskutku late night blues (free)jazzování, ovšem opět v neobnošeném hávu. Protože se původní pásek nenašel, byla skladba stažena z originálního LP s ponecháním jeho charakteristického zvuku. Další variantou prý bylo záznam zcela vyčistit a k CD přidat kupón na rýžové křupky, které byste mohli při poslechu chroustat. Každopádně zážitek i bez gastronomických pochutin.

O dvaačtyřicet let a jeden den po realizaci předchozího opusu, tedy 28. února 2019 se poprvé bez jakéhokoliv plánování či diskuzí sešli k nahrávání kytaristé Jim McAuley a Scot Ray a začali spontánně improvizovat. První si k tomu přinesl klasickou, šestistrunnou a dvanáctistrunnou kytaru, dobro a preparovanou kytaru typu parlor, druhý lap steel kytaru a nějaké efekty. Zvolený arzenál tudíž nutně evokuje folk and country, což se sice ve výsledném zvuku projevuje, ale odrhovačkový styl rozhodně opět nečekejte. Možná by se dalo uvažovat o vzdálené příbuznosti s hrou Oldřicha Janoty, ale rozhodně to není přesné.

Ačkoliv se tentokrát jamovalo odpoledne, má album Second Earth opět spíš večerní či noční atmosféru. McAuley v sobě nezapře klasické vzdělání i prstoklady používané v blues, folku a jazzu, ale zejména v tomto spojení překračuje jejich vliv k osobitým kejklím. Někdy to zní čistě jen moody, jindy lyricko-meditativně, paraminimalisticky, futuristicky až vesmírně. Struny jako by se proplétaly navzájem, pak zase tvoří plošky či plochy, někdy jen táhlé zvuky. Převážně je to „na pohodu“, ale třeba předposlední (a nejdelší, téměř sedmiminutový) kus Intermodal přináší nervní mnohoznačnou nejistotu. Pokud se poslechu nevěnujete, může vám celek připadat jako kulisa, která rozhodně nepřipomíná (většinou dosti atakující) svobodnou improvizaci, ale stojí za to prozkoumat všechny ty finesy, jež jsou zde mnohdy ukryty. Tentokrát tedy nic radikálního, ale hloubavě zkoumavého určitě.

Eugene Chadbourne with Duck Baker and Randy Hutton: The Guitar Trio in Calgary
Emanem (www.emanemdisc.com)
Jim McAuley and Scot Ray: Second Earth
Long Song Records (www.longsongrecords.com)