Laibach: Sound of Music

  

Na své nejnovější desce slovinská kapela Laibach komentuje jeden z nejkontroverznějších počinů ve své historii, vystoupení v Korejské lidově demokratické republice, ale své publikum překvapí i jen po stránce hudební.

Dva roky po neřadovém Also Sprach Zarathustra, vytvořeném původně jako hudební doprovod ke stejnojmennému divadelnímu představení slovinského Anton Podbevšek Teater, přichází Laibach s novým plnohodnotným materiálem v podobě desky Sound of Music inspirované stejnojmenným oscarovým muzikálem z roku 1965. Přiznám se bez mučení severokorejkými soudruhy, že jsem měl v plánu tuto recenzi pojmout jako velmi zasvěcenou komparaci původního filmu a aktuální desky, nicméně po zhlédnutí jedné z celkem tří (!) hodin o zpívající guvernantce u nerudného kapitána v ovšem velmi oslnivé přírodě rakouských Alp, jsem tuto ambici vzdal a budu se věnovat jen hudbě.

Nemám bohužel zákulisní informace přímo od hudebníků, tedy neseděl jsem s nimi ve zkušebně, když přemýšleli o povaze materiálu pro svou severokorejskou výpravu, jež představuje těžiště celé desky, nicméně si to dokážu velmi živě představit. Stručně jenom poznamenám skutečnost, kterou beztak již většina z vás bude vědět, a sice, že v roce 2015 se Laibach spolu s norským režisérem Mortenem Travikem povedli velmi svojský kousek, konkrétně živé vystoupení v severokorejském Pchjongjangu. Je jisté, že taková příležitost si volala po zvláštním materiálu, nejen po stránce hudební, ale i po stránce výrazové, neb je asi jasné, že zažívací soda, kterou Laibach dodali soudruhům v Číně resp. Hong Kongu v programu New Cultural Revolution, by jim asi v říši Kimů neprošla. Ne snad, že by skupina skončila v nějaké detenci, ale jak bylo možné vidět v dokumentu z daného koncertu, příslušní kulturní komisaři by je na jeviště vůbec nepustili. Došlo tak na hledání nějakého společného kulturního východiska mezi Laibach a Severní Koreou a světe div se, někdejší samovládce Kim Čong Il a tím pádem i jeho lid, nacházeli značnou zálibu právě ve filmovém muzikálu Za zvuků hudby, a tak byl námět pro asijskou anabázi na světě.

Na jednu stranu musím uznat, že některé prvky filmu Za zvuků hudby mají z pohledu transgresivní hry Laibach se symboly a ideologoií svou relevanci. Ve filmu se objevuje značný důraz na monumentální krajinu rakouských Alp, ne úplně nepodobný lásce k alpám z filmů Arnolda Francka nebo Leni Riefenstahlové, kterou Laibach jako obyvatelé podalpské země také často tematizovali v hudbě, filmu i výtvarných materiálech. Navíc v poslední části filmu přichází i dějový zvrat v podobě roku 1938 a anšlusu Rakouska, takže i nějakou provokativní příchuť na společnou platformu tu máme. Nechme nyní stranou samotný výsledek severokorejského tažení Laibach a zkusme se, pamětlivi těchto kontextů, blíže podívat na hudební vyznění aktuální desky.

Na první poslech bych řekl, že tu nejde jen o samotný materiál určený posluchačům, ale zároveň i o osobní reflexi Laibach z jejich cesty na Dálný východ, tedy materiál měl za cíl nejen ovlivnit jistým způsobem izolované publikum, ale zároveň jaksi terapeuticky umožnit Laibach pochopit celých těch, nepochybně zvláštních, několik týdnů, které v nejizolovanější zemi světa prožili. Již z tohoto konstatování je jasné, že se nechystá žádné pochodové lomození kovů, a že fanoušci tvorby Laibach z konce 80. let se budou muset spokojit s předchozí divadelní deskou, která se svou temně ambientní náladou spíše blíží kořenům čtyřčlenné slovinské úderky. Sound of Music se hudebně pohybuje spíše někde mezi alby VolkSpectre, nicméně bere si z obou desek ty lepší prvky rockové, místy až metalové údernosti či naopak atmosféru tklivých poklidných pasáží. Jelikož je severokorejské publikum citlivé zejména na kvalitu instrumentace a samotného přednesu, je Sound of Music po stránce práce s klasickými nástroji, tj. kytarou, klavírem a bicími, asi nejpropracovanější řadové album kapely. Sestava Laibach byla pro tuto příležitost rozšířena o zpěváka Borise Benka, který s Laibach spolupracoval již na desce Volk, a zpěvačku Marinu Mårtensson. Oba vokalisté disponují krásnou barvou hlasu i výtečnou technikou zpěvu, takže je jejich úloha hlavních interpretů muzikálových hitů velmi příjemným aspektem desky a nepochybně bylo jejich angažmá jednou z hlavních deviz u diváků v Pchjongjangu (tehdy ovšem místo Mariny Mårtensson účinkovala ještě Mina Špiler).

Jakmile se ovšem člověk zaposlouchá do desky trochu hlouběji, začnou vystupovat i elektronické ruchy a hypnotické samply, ovšem velmi šikovně schované do celkových aranží, a spíše než aby tvořily samostatný protipól, jen jemně naznačují, napovídají a jako hrozba pod hladinou nenápadně proplouvají celým albem. Je zcela nepochybné, že samotné pořadí skladeb sleduje určitý záměr, resp. vyprávění příběhu, podobné jako filmová předloha, tedy jakési počáteční seznámení, vzájemné propojení Rakouska roku 1938, současné Evropy (motiv Alp sahajících od Rakous až do Slovinska) a cesty do severní Koreje v závěru alba, kde zazní předělávka moderní korejské lidovky Arirang a tradiční instrumentálky Gavageum, to vše zakončené úvodní řečí před samotným koncertem kapely v Pchjongjangu (mimochodem velmi kritickou až bulvární, ostatně nepochybuji, že si ji Laibach napsali sami jako kontroverzní úvod ke svému vystoupení).

Deska Sound of Music patří na jednu stranu k možná až příliš přístupným, nicméně velmi citlivým a propracovaným zásekům v celé diskografii Laibach. V tomto místě záleží spíše na posluchači, jestli zůstal v případě Laibach u škatulky industrial, nebo je ochoten hrát s Laibach jejich hru a vědět, že tenhle spolek vám dá vždycky to, co od něj nejméně chcete či očekáváte. Samozřejmě by se takto dala omluvit každá nedobrá deska kteréhokoliv hudebníka, ale to je právě ona transgresivní hra Laibach s pojmy, slovy, skutečností, hodnocením i soudy. Nikdy se nedozvíme, kdo má v této hře pravdu, ani to, zda jsou Laibach skutečně kapela za zenitem, která už jenom zkouší, co ještě Mute Records a jejich posluchači snesou. Ostatně je to trochu jako v někdejších i současných komunistických státech, kdy také nevíte, jestli už přišlo ono vítězství socialismu a někdy ani to, jestli milovaný vůdce mas stále žije, je schopen rozhodovat, či je to jenom nesvéprávný senilní maskot voděný na přehlídky mocným politbyrem.

Obavám se, že ani já nemám odpověď na to, jestli se jedná o skvělý tah ústředního byra Laibach nebo o ne příliš povedenou desku, jelikož hudebně nepůsobí Sound of Music jako nic výjimečného, přesto funguje velmi dobře jako soundtrack k celé severokorejské anabázi i následným diskuzím, které se před i po dané události vynořily. Pokud vás, stejně jako mě, baví pídit se po širších kontextech, příbězích a spekulacích či nacházíte zálibu v rozličných interpretacích enigmatických pozic a vyjádření Laibach, určitě desce pár poslechů dáte. Na druhou stranu, pokud je pro vás hudba prioritou a máte o Laibach svou konkrétní představu, pravděpodobně desku brzy odložíte do spodních polic sbírky. Ani jeden z přístupů ovšem není a prirori špatný, a to je ostatně na Laibach vždycky to kouzelné.

Laibach: Sound of Music
Mute Records (http://mute.com)