Lawrence English: Wilderness of Mirrors
Room40 (room40.org)
Australský kurátor, organizátor, tvůrce terénních nahrávek, skladatel a osnovatel labelu Room40 Lawrence English prezentoval u příležitosti patnáctého výročí vzniku jeho vydavatelství svou tvorbu v rámci pražského festivalu Spectaculare 22. ledna 2015 v Centru současného umění DOX a základem jeho produkce byly právě motivy z nejnovějšího opusu Wilderness of Mirrors. Ty v živém provedení ohromí zejména sošnou monumentálností a místy přebuzeným zvukem, jejich skutečnou hloubku a vrstevnatost ale oceníte až při soustředěném domácím poslechu.
Sám titul alba v sobě skrývá celou přehršli významů počínaje diskomunikací mezi tajnými službami znepřátelených stran v době studené války až po současné vykořisťovatelské praktiky mocenských aparátů a multiplexů. Těch konotací a mutací významu je zde však mnohem víc. Při čtení poznámek na internetu jsem nakonec jako klíčové slovo našel iteraci, tedy v principu opakování určitého procesu v měnícím se kontextu. To je základem nejen filozofické roviny díla, ale de facto i jeho hudební struktury. English vychází ze svých field recordings a přetavuje je a splétá do ambientních ploch, v nichž od prvotního zvuku dochází ve výsledku k nesmírným posunům. Pokud se odmyslíte od onoho (rozhodně ne nepodstatného) morálního apelu upozorňujícího na zrůdnost určitého lidského konání, může vám tahle hudba evokovat geologický vývoj planety s veškerým jeho vrásněním, střety ploch, rozpady i propady nebo mikrokosmos evolučního procesu. Je v tom spoustu děsivých momentů i zázraky zrození, transcendence, která přináší zmar i nový život. Ve všech kontextech převažuje spíše ona apokalyptická esence všehomíra, ale jakési katarzní střípky by se tu snad našly.
Můžete však na Wilderness of Mirrors nahlížet čistě z Englishova dobrozdání, že mu velkým inspiračním zdrojem byla zkušenost s velice hlučnými koncerty kapel jako Swans nebo My Bloody Valentine a snažil se nějak napodobit extrémní hustotu vibrací přenášených zvukem, které jejich vystoupení provází a působí na váš vnitřní sluch i tělesný pocit. To se mu právě daří při živé prezentaci, kdy vše vnímáte impulsivně a na rozebírání nuancí a konotací nemáte kdy. Takhle to taky funguje perfektně. Vlastně to můžete reflektovat jakkoliv, protože sám English jasně říká, že jde o reflexi na reflexi.
Třešničkou na dortu je, že špetičkou do tohoto sonického mlýna přispěla i bravurní perkusistka Vanessa Tomlinson, která se loni představila v Praze v rámci sympózia vs. Interpretation. Její koncertní basový buben a zejména tam-tam zde hrají sice roli jakýchsi nanobakterií, ale když si dáte práci, tak je tam zaslechnete.
