Pragmart Records (www.martinvajgl.cz)
„Druhý šleh pro ušlechtilé feťáky“, také tak zněl jeden z uvažovaných názvů desky Martina Vajgla. Autor o tom píše v přebalu cédéčka. Desku nakonec podobně pojmenoval, ale v angličtině. Je tak patrnější, že název odkazuje na projekt Drumwave, s nimž Vajgl přišel v roce 2009. Nyní vydal jeho druhý díl.
Mám chuť napsat s trochou nadsázky, že Martin Vajgl je bubeník, který hrál snad s každým (Vltava, Wanastovi Vjecy, Čechomor, Luboš Pospíšil…). Na své cédéčko ale zachytil hudbu zcela jinou než jakou předvádí s velkými jmény na velkých scénách a ve velkých studiích. Pomohli mu k tomu čtyři hosté hrající na saxofony a kytary. Sám bubeník nahrál také syntezátory, kytary i baskytary.
Ve stručném přebalu autor neodolal a ve třech odstavcích se snaží k nahrávce podat nějaké vysvětlení. Dozvídáme se to, co ostatně napadne posluchače i při poslechu – že je před námi koláž místy docela nesourodého materiálu.
Moje pozornost se i proto výrazně vychýlila ke druhé skladbě Krátká svoboda pinpongového míčku, o které autor píše, že je „prubířským kamenem posluchačovy pokročilosti.“ Čtenáře HIS Voice skladba jistě nevyděsí ani neodradí. Kombinace hry nástrojů s nahrávkami z terénu a celkové experimentální pojetí mu bude spíše blízké. V něčem ale muzikantův stolní tenis rozčiluje.
Husté porce servírované od bicích se tady hezky střídají s osamoceným smutným klavírem. Dramatické bubeníkovo bušení může být analogií zvuku pingpongového míčku, který je nejprve svázán pravidly hry a pak ulétne ze stolu a zahraje svůj vlastní rytmus daný jen gravitací. To je odpověď, kterou jsem si pro pochopení skladby pro sebe vytvořil. Nicméně neuchopitelné pro mě zůstává, proč hudbu podkresluje nejprve nahrávka stolního tenisu a pak hned davový křik. Ten zní trochu jako záznam sejmutý pod horskou dráhou, ale ještě mnohem víc jako dokument z nějaké příšerně tragické události.
O mnoho lépe kombinuje muziku se zvuky zvenku osmá píseň Noční cihla na plyn. Nahrávky do rytmu i melodie pevně zapadají (třeba když startuje auto), nebo hudbu účelně podbarvují zvukem prostředí (třeba když v nich tušíme něco tak prostého, jako je cinkání lahví a hovor jakoby z prodejny potravin).
Většina skladeb na albu ale takové znervózňující nezodpověditelné „proč“ v uších nezanechává. Jasně a konkrétně působí třetí skladba Šumava, ten chléb s neustále se opakujícím riffem kytary, chytlavými vlnami synťáku, bublající basou a melodickým saxofonem. Podobný trochu jazzrockový přístup přináší většina desky. Signatura Rerum je postavená na překotně pospíchající figuře klavíru. Skladba několikrát výborně vrcholí a pak působivě exploduje do ticha – do zvolněné vyhrávky vedené nejspíše bezpražcovou basou. Meditavnější je Intuice 385, trochu jako výukový materiál včetně názvu působí Falešná triola, ale u ní je potřeba zároveň zdůraznit to, co platí pro desku obecně. Vajglovy rytmy, které na jeho sólovce nic nespoutává, jsou pestré a zcela odlišné od toho, co známe z jeho spolupráce se zmíněnými více či méně mainstreamovými kapelami. Obdivovat je budou hlavně muzikanti.
Album překvapivě končí písničkou. Jemné perkuse, jiskřící synťák, působivá kila křupající kytary. A pak zpěv prokládaný kytarovou vyhrávkou. Výborně vzdušná a úsporná skladba. „To tvý dívání, smutný zpívání, tichý líbání a mokrý stejskání…,“ zpívá Martin Vajgl. V přebalu alba píše, že projekt Drumwave zariskoval v závěrečné skladbě směrem k popu. Jestli to byl risk, tak možná v tom, že precizní muzikant tady najednou vydal ze sebe něco neskrývaně emočního. A v tom je právě síla skladby. Zatímco na jeho bubnování nemůžeme říct ani popel, když zpívá svůj text, dává se opravdu všanc. Ukazuje tím víc jaký je, ne jak umí bubnovat. Pokud se na své Třetí vlně vydá touhle cestou, bude mne to opravdu bavit.
Martin Filip
