Od xeroxu a propisotu k bandcampové knihovně. Rozhovor se stočí i k přednostem sluchátek a důležitosti vypalování alespoň malého počtu CD-R.
Dělat s Michalem Kořánem, hudebníkem a vydavatelem, rozhovor „u příležitosti“, nemá příliš smysl. Tvoří a vydává téměř nepřetržitě, příležitost je tedy pokaždé nějaká. Tohle interview jsme domluvili v Hudební 3, kde poslechovým večerem připomínal půlstoletí od prvního koncertu dua Durman / Posejpal. Titul, který jste tehdy křtili, je v katalogu Blue Lizard jedním z mála, který nelze ani v nejmenším řadit do kategorie elektronická hudba.
V roce 1998 jsi založil vydavatelství Blue Lizard. Původně asi pro vlastní potřebu, co tě přimělo expandovat a rozšířit katalog i o jinou než vlastní tvorbu?
No, vlastně tak to vzniklo. Pro potřebu zachovávat jaksi oficiálně naše nahrávky, o které nikdo z vydavatelů neměl zájem. Kazety jsme si sami vydávali už od druhé poloviny 80. let s předchozími hudebními kapelami, ať to byla Die Archa nebo pak Zapomenutý orchestr Země snivců, ale jen formou DIY. Stačil obrázek, propisot a xerox a udělali jsme několik kusů pro kamarády. Ale první takovou vlaštovkou ještě před založením vlastního labelu byla kazeta Jaroslava Kořána Zahrada. Připravili jsme s bráchou výběr domácích nahrávek z let 1988–1992 a obeslali různá vydavatelství. Zahrada nakonec opravdu vyšla na kazetě na konci roku 1992 u pražského labelu Logo. Docela to zaznamenalo tehdy určitý zájem, prodalo se jich okolo 1 500 kusů, takže i když další nahrávky už nikdo z jiných vydavatelství nevydal, bylo to potvrzení, že nosiče, i s naprosto nekomerční hudbou, mají smysl a malé množství posluchačů si najdou. A tak to je prakticky dodnes. Zajímavé je, že Zahrada pak vyšla v několika reedicích a naposled loni i na LP v londýnském vydavatelství Infinity Expanse. Ta nahrávka měla zajímavý příběh. Takže ano, zprvu šlo jen o naše projekty k výstavám, divadlům, později šlo o alba našich kapel a když měl někdo zájem o vydání své hudby, která se mi líbila, rád jsem jí pomohl na svět.
Proč Modrá ještěrka? Upadne jí v ohrožení ocásek?
Najít název pro kapelu nebo label, když má fungovat delší dobu, je vždy těžké. Když hledáte jméno pro své dítě, taky se někdy nemůžete rozhodnout. Ale občas za vámi název přijde sám. Enovo album On Land začíná skladbou Lizard Point. Ta mě fascinovala atmosférou něčeho neobyčejného, tajuplného. Hodně mě to album inspirovalo, takže volba pro Blue Lizard byla i trochu pocta Brianu Enovi. Akorát už tady byl Black Point, tak aby se to nepletlo, vynechal jsem slovo point a přidal svou oblíbenou barvu, tedy Blue Lizard. Mimochodem ještěrky mě taky fascinujou. A modrá ještěrka je endemitní živočich, který žije jen na některých tichomořských ostrovech. Takže to celé nějak dává smysl, že jde o něčím zvláštní okrajové nahrávky.
Vydáváš i archivní nahrávky, často v reedicích. Máš pocit, že je třeba „mapovat scénu“, nebo jsou v tom i jiné motivace?
Ano, začal jsem dělat i reedice, když ta hudba je i po čase zajímavá a třeba již jinak nedostupná. Jsou to třeba nahrávky Awali, Prof. Neutrina, Night Note, Iry Mimosy… Přijde mi, že hudba na Blue Lizard nějak celkově drží pohromadě a jde spíš o takový archivní server než o klasické vydavatelství. Takovou knihovnu nekomerční experimentální až alternativní hudby. Dnes si hudbu sice může vydat každý sám a řada umělců to tak dělá, ale přijde mi to velmi roztříštěné, člověk se snadno ztratí v tom množství hudby, která je už úplně všude. Na Soundcloudu, Spotify, YouTube, Bandcampu… Hudba na mém labelu zastřešuje určité umělce a dává posluchači možnost se seznámit s dalšími, které možná nezná, ale jsou ve společnosti podobných projektů, které se mu třeba líbí. Dříve tak fungovaly hudební časopisy s recenzemi na desky. V albech jste se rychleji orientovali a mohli jste si je vybírat podle jistých doporučení a výběru recenzentů, které měli již své zavedené jméno. To je myslím hlavní smysl labelu, a proto se ke mně dnes přidávají třeba Kyuubi, Beata Hlavenková & HTRL nebo Michal Rataj s Oskarem Törökem. Chtějí být mezi žánrově podobnými hudebníky a také proto, že label přeci jen okolo desky dělá i jakési promo v rámci jeho možností.
Vidíš se na stejné lodi jako třeba značky Polí5, Indies, Guerilla?
Co se týká spřízněnosti s jinými labely, jsem spíš takový solitér. Mám dojem, že si jedu svou vlastní ligu, kde vedle profesionálních hudebníků jsou i naprostí amatéři a nadšenci. Ale líbí se mi, co u nás dělá Polí5, Animal Music a Indies. A z těch zahraničních ECM, 4AD, Touch, Zeromoon…
Musí produkce vyjadřovat tvůj osobní vkus, nebo vydáváš i tituly, kde je motivace odlišná?
Absolutně. Musím se pro ně nadchnout. Být jimi fascinován. Ono by to pak nemělo smysl, protože label je naprosto nevýdělečný. A většinou hudba musí obsahovat alespoň určitou esenci elektroniky. To je takový spojovací prvek. Ale jsou i výjimky jako třeba Orloj snivců nebo duo Durman/Posejpal. Tituly, které by se mi nelíbily, ale měly by třeba komerční úspěch mě nezajímají. Ty najdou uplatnění v jiných fungujících vydavatelstvích, kde se jim mohou věnovat ve více lidech. Možná by ty alba přinesly nějaké peníze, ale bylo by s nimi velké množství práce a znamenalo by i velkou časovou investici, že to prostě nedělám. Vyšlo by jich totiž jen několik za rok. Zajímavých nahrávek je ale tolik, že se raději věnuji jim a vydávám jich i několik za měsíc. Právě teď vychází 250. titul a je to nové album Tomáše Šenkyříka.
Lze stále mluvit o Blue Lizard jako o ambientním labelu? Definuješ si pojem ambient nějak? Kdysi jsme v HIS Voice vydali CD Feedbacks and Ties, na kterém se s bratrem také podílíte, a kde se ukazuje odlišná forma ambientní hudby, typická pro českou scénu a vycházející silně z autorského přístupu ke konstrukci nástrojů a z minimalismu. Myslíš, že tento trend v české tvorbě dál pokračuje?
No, ono je otázka, co to je nejen dnes ambient. Eno ho definoval v 70. letech, ale Erik Satie měl podobné myšlenky s plně akustickou hudbou už ve 20. letech. S Dariem Milhaudem experimentoval s hudbou, kterou pojmenovali furniture music a vyplňovali s ní to trapné ticho, když vázl u oběda v restauraci hovor a jen cinkali příbory. Pro mě je ambient označení pro jisté zvukové dobrodružství, a to se mi z velké části doufám daří naplňovat. Pak ano, jde o ambientní vydavatelství. Ale chápu jej ve velmi širokém smyslu, třeba aby hudba nebyla pokud možno agresívní, ale ani nudná. Co se týká trendů v konstrukci nástrojů, tak to zas tak moc nesleduji. Asi jsem si to dost užil s Orlojem snivců. Ale víc mě baví třeba klapkodastrová kytara Petra Korbeláře než zvukové hledání Petra Válka. A Bastl Instrument jsou taky zajímaví, ale mě to míjí. Fascinuje mne, když někdo přijde s něčím novým, s nějakým atypickým nástrojem, to ano, ale důležitější je, jestli mě ta hudba oslovuje, jestli mi má co říct, má duši. Jen experiment pro experiment mi už nic neříká.
Blue Lizard je bandcampová značka, fyzické nosiče vydává v limitovaném nákladu na CD-R. V čem vidíš výhody Bandcampu? Jak Blue Lizard fungovala, když Bandcamp ještě nebyl?
První alba vycházely jen v malých sériích na CD-R. Podobně jako začínalo Slnko Records. Ale bylo to alespoň nějaké médium, jak hudbu šířit. Internet tehdy ještě hudbu nesdílel. A lisované CD bylo i dost drahé. To se změnilo později, když výroba již byla cenově příznivější. Poměr mezi hudbou vydanou jen digitálně a na CD je na Blue Lizard asi 1:10 ve prospěch digitálních releasů. U titulů, které za to stojí nebo si umělec sežene například grant, CD rád vyrobím. Pořád to má, myslím, smysl. Žádal jsem o granty i sám, ale úspěšný jsem byl jen jednou. Je to zkrátka velmi okrajová hudba. A ty minimální příjmy z Bandcampu a digitální distribuce nepokryjí ani minimální reklamu nebo čas věnovaný přípravě k vydání. Na CD prostě není kde brát. A to si většinu nahrávek produkují umělci sami, včetně studia, takže ty náklady nejsou zase tak velké. Otázka spíš je, jestli se CD ještě prodávají nebo se dají ještě přehrát. Řada lidí již CD přehrávač nemá doma ani v autě. A počítače se dnes už dělají prakticky taky bez nich. Určitý boom zažívají kazety a LP, ale to jsme zase u určitých výdajů, které se z prodeje nevrátí. Nicméně menší počet CD-R vyrábím skoro ke každému titulu dodnes. Slouží ale ne na prodej, ale pro umělce na propagaci. Myslím, že dát někomu CD do ruky je větší zážitek než mu říct, mám nové album na Bandcampu. To za pět minut zapomene. Navíc digitální distribuce je pro nekomerční hudbu naprosto skvělá. Peníze od ní nečekejte, ale vaše hudba je přístupná kdykoli a kdekoliv po celém světě. Píšou mi lidi například z USA, že si to stáhli a pustili někde v rádiu, nebo si jeden finský telefonní operátor vybral deset vteřin z alba 10 000 žárovek od Kora et le Mechanix a použil to jako vyzvánění na mobilu. To je přece skvělé. Toto šíření umožnuje hudebníkům snáze se dostat do podvědomí nebo si mohou získat nabídku na koncert. Ale na druhou stranu je té hudby už tolik, že se v ní můžete i ztratit a zahltit se jí. A díky tomu rád chodím na živé koncerty. To jsou nezapomenutelné okamžiky. Hudba totiž neexistuje na rozdíl od obrazu stále, ale jen když si ji pustíte nebo jdete na koncert a jste mu přítomni. Je to umění prchavého okamžiku a hudba je stvořená ke společnému sdílení. Sdílení radosti a emocí. A koncert má navíc i tu výhodu, že pokud se vám líbí, tak jej sledujete, vidíte spolupráci a interakce hudebníků, jejich pocity, radosti, když se daří a hudbu vnímáte naplno. U reprodukované hudby vám často myšlenky zabloudí jinam nebo u ní něco děláte a vlastně ji nevnímáte tak intenzívně. Taky z toho důvodu rád poslouchám hudbu na dobrá sluchátka a nejlépe se zavřenými očima. Slyšíte pak všechny ty detaily, rozmístění nástrojů v prostoru. To vám právě při běžném poslechu doma často uniká. Dnes se experimentuje také s novým formátem, určeným jen pro sluchátka. Někteří umělci kromě klasického sterea připravují ještě verzi nazvanou Binaural Headphone Mix, kde je hudba prakticky rozmístěna v jakémsi 3D. Ve světě je to například Jarre, u nás je takovým průkopníkem Michal Rataj, který s tímto formátem hodně pracuje na HAMU. A mimochodem, společně s Oskarem Törökem na Blue Lizard vydali dvě desky a ta loňská Songs of Pipes je i v Binaural Headphone Mix verzi.
Můžeš vypíchnout pár titulů, jež jsou pro Blue Lizard stěžejní a jimiž bys svou produkci představil neznalému cizinci? Třeba pět.
No, to je těžký. Určitě jsou to alba Davida Kollara, konkrétně třeba album Where are They…? and Other Stories, ke kterému nám udělal obal grafik a fotograf Kamil Vojnar. Ten, který dělal obaly v Americe třeba pro Suzanne Vega nebo Dream Theatre. Pak je to jistě album dvojice Durman/Posejpal Call for the Angels. To je taky krásné od prvního tónu až do úplného konce. Stejně tak album Letters From Sounds zmíněné dvojice Michal Rataj a Oskar Török. To je hudba z jiného světa. A za stěžejní považuji i nahrávky našeho projektu Kora et le Mechanix, zejména alb Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých a pak Soundscapes Eternity, Landscape Anthropology and Evening Gods of Railroad Crossings. Mimochodem s Kora et le Mechanix slavíme letos 20 let a kromě různých nahrávek vyjde 21. října u Animal Music i společná koncertní nahrávka s Irenou a Vojtěchem Havlovými pořízená na festivalu Alternativa 2007 v Divadle Archa. Uzavře se tak původně plánovaná trilogie Excursin, Excursin Forte a nyní tedy konečně i Excursin Animato.