Polského pianistu Michala Tokaje (narozeného ve Varšavě roku 1974) u nás známe třeba z Jazz Festu Brno, především však ze spolupráce s Jaromírem Honzákem. Svoje CD The Sign vydal na slovenské Hevhetii po devítileté pauze od alba Bird Alone a tvrdí o něm, že sumarizuje zážitky a prožitky z uplynulého desetiletí. Po svém boku má stabilní spoluhráče – kontrabasistu Michala Barańského a bubeníka Lukasze Źytu – a osvědčuje se to ve vzájemném porozumění; našel v nich totiž spřízněné duše. Sám Tokaj hrál a nahrával s polskými i zahraničními jazzmany a je obtížen řadou cen a uznání. Na novém kompaktu uplatnil devět svých kompozic; závěrečná desátá je dílem Darka Oleszkiewicze, nicméně ani ona se nevymyká z celkové koncepce a nálady alba. Tokajovy skladby jsou solidní, rytmicky frázované, drží se sice ustálené středoproudní šablony, nevystřelují do pokusnictví, zato jsou melodicky čisté, výdržnostní, harmonizující, někdy mají poněkud zrychlený tep, ale většinou jsou poklidné, ba romantizující, a právě v těch zaslechnu jemný vliv Gershwina, ale i Cosmy.
Tokajova klavírní hra je probíravá, procházivá, občas výtryskná, kaskádově rozletná, samozřejmá, působivá, nenásilně vede melodii. Rytmika bývá souběžně spjata s linkou piana, občas se stáhne do pozadí, aby vedoucí nástroj měl co nejvíce prostoru, přičemž podložná basa si čas od času zasóluje s výrazným struněním a pokračuje i pod další pasáží se suchou, decentní výtažností a zvyšuje tak uvážlivou atmosféru skladeb, bicí se harašivě probíjejí i podbíjejí, dohánějí melodii, prozvoňují ji nebo procinkávají, propéřovávají a prodýchávají. Celé trio tak působí dojmem, že je nic nevyvede z rovnováhy, že své přístupy (podle zvolených témat od Acute Transitions po Harmony in the Clouds) bezchybně zvládá, odměřovaně (nikoli odměřeně) je udržuje, rytmika je klavíru průběžně podporou i oporou, s průbojnou zabíravostí, střídavou pospěšností a oddešností, rázností a zámyslivostí i zabrousivou ozývavostí. Řečeno jednoznačněji: sebejistý, jasnozřivý a důvěrný klavír, který vkročí do zvoleného námětu, protne rytmika v pravý čas, někdy velejemně a úsporně, se střídmým ekvilibrizováním, jindy s markantní razancí, ale nikdy nadměrně. Na tom nic nezmění ani záležitost, pojmenovaná Blues folk. Byť je otevřena vybubnovaně a vybasovaně, necítím v ní zjevně ani bluesové, ani folkové zázemí, a její hybná roztrativost a úsečné rozvernění setrvává v obdobné rovině, jakou shledávám v celém albu. To, jak už jsem naznačil, nezmění ani závěr, který zamyšlenostně splývá s celkem a domeditovává jej, a přitom poskytuje šanci pro bloudivou basu a sumírující bicí.
Tahle deska vás možná nevyprovokuje, každopádně svým celkovým klidněním dává možnost se spolu s polskými muzikanty obdobně zamyslet, co i nás za minulá léta potkalo. Možná bez velkého vzrušení či rozrušení, zato se značně stáložárnou „normální“ rozjímavostí.
Michal Tokaj Trio: The Sign
Hevhetia (www.michaltokaj.com)