- Inzerce -

Michal Tokaj Trio: The Sign

Polského pianistu Michala Tokaje (narozeného ve Varšavě roku 1974) u nás známe třeba z Jazz Festu Brno, především však ze spolupráce s Jaromírem Honzákem. Svoje CD The Sign vydal na slovenské Hevhetii po devítileté pauze od alba Bird Alone a tvrdí o něm, že sumarizuje zážitky a prožitky z uplynulého desetiletí. Po svém boku má stabilní spoluhráče –  kontrabasistu Michala Barańského a bubeníka Lukasze Źytu – a osvědčuje se to ve vzájemném porozumění; našel v nich totiž spřízněné duše. Sám Tokaj hrál a nahrával s polskými i zahraničními jazzmany a je obtížen řadou cen a uznání. Na novém kompaktu uplatnil devět svých kompozic; závěrečná desátá je dílem Darka Oleszkiewicze, nicméně ani ona se nevymyká z celkové koncepce a nálady alba. Tokajovy skladby jsou solidní, rytmicky frázované, drží se sice ustálené středoproudní šablony, nevystřelují do pokusnictví, zato jsou melodicky čisté, výdržnostní, harmonizující, někdy mají poněkud zrychlený tep, ale většinou jsou poklidné, ba romantizující, a právě v těch zaslechnu jemný vliv Gershwina, ale i Cosmy.


Tokajova klavírní hra je probíravá, procházivá, občas výtryskná, kaskádově rozletná,  samozřejmá, působivá, nenásilně vede melodii. Rytmika bývá souběžně spjata s linkou piana, občas se stáhne do pozadí, aby vedoucí nástroj měl co nejvíce prostoru, přičemž podložná basa si čas od času zasóluje s výrazným struněním a pokračuje i pod další pasáží se suchou, decentní výtažností a zvyšuje tak uvážlivou atmosféru skladeb, bicí se harašivě probíjejí i podbíjejí, dohánějí melodii, prozvoňují ji nebo procinkávají, propéřovávají a prodýchávají.  Celé trio tak působí dojmem, že je nic nevyvede z rovnováhy, že své přístupy (podle zvolených témat od Acute Transitions po Harmony in the Clouds) bezchybně zvládá, odměřovaně (nikoli odměřeně) je udržuje, rytmika je klavíru průběžně podporou i oporou, s průbojnou zabíravostí, střídavou pospěšností a oddešností, rázností a zámyslivostí i zabrousivou ozývavostí. Řečeno jednoznačněji: sebejistý, jasnozřivý a důvěrný klavír, který vkročí do zvoleného námětu, protne rytmika v pravý čas, někdy velejemně a úsporně, se střídmým ekvilibrizováním,  jindy s markantní razancí, ale nikdy nadměrně. Na tom nic nezmění ani záležitost, pojmenovaná Blues folk. Byť je otevřena vybubnovaně a vybasovaně, necítím v ní zjevně ani bluesové, ani folkové zázemí, a její hybná roztrativost a úsečné rozvernění setrvává v obdobné rovině, jakou shledávám v celém albu. To, jak už jsem naznačil, nezmění ani závěr, který zamyšlenostně splývá s celkem a domeditovává jej, a přitom poskytuje šanci pro bloudivou basu a sumírující bicí.

Tahle deska vás možná nevyprovokuje, každopádně svým celkovým klidněním dává možnost se spolu s polskými muzikanty obdobně zamyslet, co i nás za minulá léta potkalo. Možná bez velkého vzrušení či rozrušení, zato se značně stáložárnou „normální“ rozjímavostí.

Michal Tokaj Trio: The Sign

Hevhetia (www.michaltokaj.com)


Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.

Quentin Rollet: Když se mi to, co slyším, nelíbí, budu první, kdo to „zničí“

V pařížském Marais se se svými saxofony pohybuje Quentin Rollet, hledačský improvizátor, majitel dvou vydavatelství a žádaný host na albech mnoha hvězd jiné hudby.

Zkouška sirén: Chudák fujara

Rozfuk coby národní symbol.

Hermovo ucho – Adventní překvapení aneb Dva blízké koncepty možné hudby

Fluxus a chvění jdou významově i esteticky k sobě. V koncertním sále i v kostele.