Německý kytarista Andreas Willers ve dvou hvězdných sestavách

27. 7. 2020 Petr Slabý

Hudba Andrease Willerse je postvena na neustálých překvapeních, sám ji nazývá „ground music“ a snaží se v ní rozvíjet současný jazyk evropského jazzu.

Jeho skladatelskou činnost dokumentuje nejnověji soubor 7 of 8, v němž působí výkvět berlínské scény – dechovou sekci tvoří saxofonista Matthias Schubert, klarinetista a saxofonista Florian Bergmann, trumpetista Nikolas Neuser, rytmiku pak kontrabasista Meinrad Kneer a bubeník Christian Marien. S většinou z nich Willers již dříve pracoval v rozličných uskupeních a je cítit, že mají jeho estetiku dobře přečtěnou. Opus The Goldman Variations otevírá minutu a čtvrt trvající zběsilý nářez Case of Need, hned další kus Die post-nationale Süsses Holz se ovšem nese v pohodové moody naládě s klouzavou kytarou a průzračným klarinetem. Většina skladeb ale obsahuje několik zvratů i stylových kotrmelců. To platí třeba pro Friede den Hüten, jež začíná hravě až skotačivě s kvákavou trubkou, ale posléze se dočkáme nervnosti a frenetických pasáží, aby se vše v závěru zklidnilo do příjemného jazzince. Willers ostatně už v názvech skladeb pracuje se slovními hříčkami a určitou absurditou a to se odráží i ve zvukové stránce. „Dance the Revolution“ said Emma who was a Goldman too je tak zpočátku plíživá a úpěnlivá, poté až lyrická a v závěru končí hluchofuky. V Always social never score hraje Willers kromě kytar také za fuzzovanou a basu a vše ještě doplňuje analogový syntezátor Jana Lukase Rossmüllera. V The clean profits Trilemma C vystřídá pompézní úvod skočnost střídaná s plačtivostí až ke konejšivému závěru. Grau Normal Ja má až zappovský nádech, který se poté zrediguje na drhavé kontrabasové sólo, k němuž se posléze přidá zasněná trubka. A závěrečná The Modified Princee spoon feeding her spotless anthropocene záčíná jako divoký free jazz, který se posléze rozpadá do zábavně utahaného rozklížení a končí rozvernou dechovkou s povykováním. Skutečně mnohavrstevné dílo, při jehož poslechu se rozhodně nebudete nudit.

CD Rome-Ing má úplně jinou strukturu i atmosféru. Je to záznam vystoupení v Casa del Jazz v Římě a obsahuje čtyři dlouhé tracky drsně neučesané improvizace, na nichž se vedle Willerse podílí švýcarský saxofonista Urs Leimgruber, americký pianista Alvin Curran a italský bubeník Fabrizio Spera. Vše začíná pozvolna jednotlivými zvuky a údery, postupně se však všichni rozkuráží a jdou do toho na plný zápřah. Skladby jsou tentokráte pojmenovány pouze Rome-Ing Part I – IV. Původní fragmentárnost přechází místy až do hlukových stěn, na čemž má výrazný podíl právě Andreas Willers, který tu kromě kytary používá takzvané „devices“, tedy elektronická zařízení, které zahušťují zvuk podobně jako samplery osluhované Alvinem Curranem. Urs Leimgruber tu štěbětá v prstolomných sólech a Fabrizio Spera dokazuje, že do toho umí opravdu uhodit. Piano a kytara vlastně představují v některých pasážích i melodičtější linku, ale devizou je zde opět určitá variabilita, ovšem v poněkud chaotičtější podobě než na výše zniňovaném albu. I když i tady najdeme jakýsi zvláštní řád a střídání lyričtějších a exaltovaných pasáží.