Noah Creshevsky: Rounded With A Sleep
Pogus (www.pogus.com)
Skladatel Noah Creshevsky vydává své první album na značce Pogus, píše se v tiskové zprávě. Úplným nováčkem zde ale není – vzpomeňme na splitCD Favourite Encores, na kterém se jeho hyperrealistické kompozice střídají se svébytným jazykem jednočlenného projektu If, Bwana, za nímž stojí Al Margolis, duše vydavatelství Pogus.
Padlo zde slovo hyperrealismus, které si většinou spojujeme se světem výtvarného umění. Hyperrealistické malby jsou mnohdy „skutečnější“ než fotografie, na jejichž základě vzniky – mívají dokonalý lesk a nekonečnou hloubku ostrosti, kam se hrabe objektiv. Podobně Creshevsky, jehož poslední dvě profilová alba vyšla u Zornova Tzadiku, pracuje za hranicí lidských možností. Jeho kompozice znějí jako „běžné“ kusy pro hlasy a hudební nástroje, ve skutečnosti jsou ale nehratelné a vznikly pomocí samplingu a dalších digitálních vymožeností.
Jsou skladatelé, například Brit Brian Ferneyhough, kteří píší partitury tak složité, že je téměř nelze zahrát. Miroslav Pudlák v článku o nové jednoduchosti a nové složitosti (v HV 2/2006) píše, že výsledná intepretace snad ani nemá být dokonalým tvarem, ale výsledkem snahy přiblížit se tomuto tvaru co nejvíce. Zároveň ale dodává, že některé Ferneyhoughovy skladby se postupem času ocitly v běžném repertoáru mnoha instrumetalistů, jejichž „výkonnost“ s každou generací roste stejně jako „výkonnost“ sportovců.
Noaha Creshevského od Ferneyhougha dělí celý oceán – v geografickém i přeneseném slova smyslu. Creshevsky s nadšením vítá skutečnost, že stroje „dotáhnou“ nedokonalost lidí a libuje si, že může psát klavírní skladby pro chobotnice a vokální party, během nichž se zpěvák po celou dobu trvání skladby nemusí nadechnout a tudíž odmlčet. Tak trochu svým přístupem připomíná krajana Philla Niblocka, který si od instrumentalistů, s nimiž pracuje, nechá zahrát jednotlivé tóny a z nich pak „buduje“.
Creshevsky na svém novém albu představuje sedm krátkých skladeb, v nichž se jeho počítačové manipulace střetávají s lidmi z masa a kostí, resp. s jejich zpěvem, cellem, banjem, steel kytarou a kontrabasem. Jeden kus je založen na záznamu klavírní improvizace – jakási digitální pianola z toho vyleze.
Noah Creshevsky je všežravý nejen co do zvuků, z nichž se skládá hudba, ale i co do historie žánrů, z nichž se skládá hudba: v jeho hyperrealistických kompozicích slyšíme názvuky etnické hudby vedle barokních a rokokových motivů a tentokrát i náznak country. Ano, z „ideového“ hlediska je jeho tvroba pořádně naivní, provedena je ale dokonale a co je hlavní – jakoby zázrakem není ulepena kýčem a baví.
Petr Ferenc
