Sardinský kytarista Paolo Angeli (1970) vystoupí 13. června na Ladronce v rámci festivalu Respect, o den dříve bude mít workshop preparované kytary v komunikačním prostoru Školská 28. Pozor: soutěž o 2×2 lístky na Respect vyhlásíme v pondělí!
Jaká je tvoje vůbec první vzpomínka v životě?
V přístavu v mé rodné vesnici Palau zapomněla moje rodina zabrzdit auto, ono se začala pohybovat a já byl uvnitř. Málem sjelo do moře, ale naštěstí přispěchali včas.
A první vzpomínka spojená s hudbou?
Poslouchal jsem pootevřenými dveřmi svého otce, když hrál na kytaru a zpíval. Taky si vzpomínám, kdy jsem začal hrát na kytaru já. Bylo mi devět a naši objednali klavír, ale ten nikdy nedorazil. Z této příčiny jsem kytaristou.
Takže vliv otce byl velký…
V naší rodině byla hudba vždycky důležitá. Byla součástí každého dne. Otec vždycky po obědě dlouho vyhrával nejrůznější italskou hudbu od čtyřicátých do osmdesátých let nebo nějaké sardinské lidovky. Vždycky, když nás navštívil strýc Giovanni, tak do deseti minut začali s otcem hrát Delicado, Brasileirinho a pak věci od The Shadows. Moje maminka zase pořád poslouchala singly.
V tvé biografii se píše, že tě ovlivnily „dirocatti“ rock groups… Co to znamená?
V italštině dirocatta znamená rozvaliny. Vzpomínám si na autobus se slepicemi a melouny, kde byly umístěny bicí. S mojí rockovou kapelou jsme zkoušeli v rozbořené truhlárně. V naší vesnici bylo sedm rockových kapel, které působily na rozloze asi 250 metrů čtverečních a každá hrála jiný styl. Bylo pro mne docela překvapující, když jsem po letech slyšel originální verze těch písní. Všechen ten vykradený rokenrolový repertoár byl pro mne inspirující a pochopitelně muzicírování doma s bratrem, který také zpíval, bylo nesmírně důležité.
Takže co všechno jsi poslouchal jako dítě a teenager?
Úplně všechno. Můj strýc Nino byl kapitánem na obchodní lodi a ze svých cest vozil singly z celého světa, hlavně z Jižní Ameriky. No a taky byla v naší vesnici naneštěstí základna americké armády. Pozitivní na tom bylo, že se díky tomu k nám dostávala spousta muziky dřív než kamkoliv jinde na ostrově. Díky tomu se u nás provozoval na náměstí breakdance už na konci sedmdesátých let. Tehdy neexistoval internet, měli jsme jenom jeden malý krámek s deskami. Ale jeho vlastník, maestro Tagliabue byl úžasný chlapík s širokým rozhledem. V jeho obchůdku jste mohli slyšet klasiku ale i jazz a progresivní rock. Taky hrál v kostele na varhany a já jsem k němu chodil na lekce kontrapunktu. S naší kapelou jsme hráli na slavnostech nejrůznější taneční hudbu včetně Duran Duran (legrace je, že jsem tuhle kapelu viděl naživo až teď nedávno na festivalu Sonar v Barceloně). Mí oblíbení rockoví kytaristé byli tehdy Mark Knopfler, Pete Townshend a Andy Summers.
Ty jsi získal námořní diplom, znamená to, že jsi chtěl být původně námořníkem?
Jasně. To bylo právě díky strýci Ninovi. Vyrůstal jsem ve vesnici, kde bylo na dohled dvanáct ostrovů. Do námořní školy jsem dojížděl na lodi na jeden z nich – La Maddalena. V naší rodině jsme byli fascinováni představou plout po celém světě. Připadalo nám to jako úžasné dobrodružství. A pořád se rád dívám na lodě a představuji si, jak osaměle brázdí oceány, obklopeny jenom vlnami.
Kdy jsi začal uvažovat o tom, že se staneš profesionálním hudebníkem?
Když mi bylo šestnáct. Byl jsem velkým fanouškem Pata Methenyho a chtěl jsem studovat jazz. Když jsem dokončil námořní školu, tak jsem přesídlil do Bologně, abych mohl navštěvovat hudební universitu DAMS pod vedením jazzového kytaristy Tommaso Lamy, který měl zvláštní citlivost.
Jak si objevil sardinskou kytaru a co tě na ní fascinovalo?
Můj profesor etnomuzikologie Roberto Leydi mi vyprávěl o Salvatoru Stangonim, Matteovi Peru, Giovannim Scanu nebo kapele Coro di Aggius jako o hrdinech, jako by to byly rokenrolové legendy. Když jsem se vrátil na pár měsíců zpátky na Sardinii, tak jsem začal studovat se starým kytaristou Giovannim Scanu. Celých devět let jsem prozkoumával do nejmenších detailů jeho tradiční postupy. Je neuvěřitelné, jak je to komplexní. Například tři zpěváci improvizují melodie a kytarista je musí doprovázet v reálném čase o oktávu níž. Tyhle hrátky mohou trvat tři až čtyři hodiny. Je to pořád živá věc! Den po koncertu v Praze bych to chtěl vyzkoušet se dvěma zpěváky, které opravdu miluji. Je to úžasná legrace a něco úplně jiného, než hraju na preparovaný nástroj.
Jak ses potkal s Fredem Frithem?
Potkal jsem se s ním ve stejné době jako s Giovannim Scanu. Tehdy pro mne bylo velice složité se rozhodnout, kterým směrem se chci ubírat. Tradice nebo avantgarda? Hrát s Fredem byla obrovská příležitost otevřít si obzory a poznat jinou cestu v uvažování o hře na kytaru. Velice mě ovlivnil a stále je to velký vzor pro novou generaci muzikantů.
Jak tě z hlediska avantgardy ovlivnil Jon Rose?
S Jonem jsem hrál mnohokrát. Pamatuješ ten úžasný obal LP Vivisection, jak je tam v akrobatické pozici a hraje na jím vymyšlený nástroj dvěma smyčci a nohou? Jon mi dodal spoustu energie do mého projektu s preparovanou kytarou. Byl pro mne velkým učitelem. Když jsme byli na turné, začínal vždycky představení dvacetiminutovým sólem. Nikdy se neopakoval a bylo úžasné, jak byl schopen improvizovat dle dané situace. Jsem hrozně šťastný, že jsem mohl pilovat improvizaci s hudebníky jako je Jon Rose, Fred Frith, Butch Morris, Antonello Salis, Evan Parker nebo Hamid Drake.
Co je specifické právě na spolupráci s Hamidem Drakem?
Hrajeme spolu už jedenáct let. Je v tom zvláštní telepatie. Od prvního večera, co jsme spolu hráli, je v tom něco neobvyklého. Nekoncertujeme společně příliš často a vždycky jsou naše setkání příležitostí navzájem se udivovat. To se děje díky tomu, že máme mezitím řadu jiných zkušeností. Pochopitelně na albech Uotha i Deghe můžeš rozeznat zvuk našeho dua, ale mění se to v mnoha drobnostech a cítíme, že je to stále svěží.
Jak dalece cítíš teď kořeny v lidové hudbě? Myslíš, že můžeš být škatulkován do kategorie world music?
Bylo pro mne překvapující, že mě pozvali na Womex. Ale pak jsem tam viděl mexickou skupinu Troker, která je spíš podobná Naked City nebo The Ex + Brass Unbound než nějaké kapele hrající komfortní world music. Možná je teď okruh world music otevřen nové kreolské hudbě. Vždycky mi to připomene muzikanty jako je například Iva Bittová, která je hluboce ukotvena v tradici, ale pohybuje se mimo hranice od písní k totální svobodě. Vždycky, když se vrátím na Sardinii, tak si rád zazpívám s vokálním kvartetem Tasgia, což je taková polyfonie ze severu, podobná korsické hudbě. A doma si s chutí zazpívám se svým bratrem a dalšími úžasnými vesnickými zpěváky. Řekl bych, že jsem kreolský hudebník se silným tradičním zázemím. Po studiu s Giovannim Scanu jsem zdigitalizoval nejdůležitější kolekci sardinské hudbu ze Sardinian Music Archivio Mario Cervo a napsal jsem o tom knihu, kterou doprovází pět cédéček s nahrávkami z roku 1929.
Co tedy podle tebe vlastně world music?
To je velice jednoduché: hudba ze světa. Může to být cesta, jak propojit tradice ze všech koutů planety. Někdy v minulosti to mělo takovou příchuť umělohmotných hranolků od McDonalds, ale v současnosti je to vše směřováno k potkávání muzikantů, je v tom méně vyčištěných průmyslových melodií a víc syrového lidského citu. Hraju s mongolským uskupením Enkhjargal Dandarvaanchig, Japoncem Takumim Fukushimou nebo v duu s etiopským hráčem na mainko Endrissem Hassenem a letos v létě si zahraju s Ivou Bittovou. Takhle si představuji world music: každý přinese nějaké ingredience na společné jídlo a vaříte spolu s respektem a vášní. K téhle komunikaci je cestou improvizace.
Jak jsi vlastně poznal Ivu Bittovou?
Poprvé jsem slyšel její hudbu v roce 1991 ve filmu Step Across The Border. Od té doby je Iva pro mne příkladem svobody. Jak je schopna zazpívat prostou píseň nebo improvizovat s hudebníkem, s nímž se předtím vůbec neznala. Pak jsme spolu hráli s boloňským tělesem Lm+I v Roseově projektu Techno mit Störungen. Následně jsme ji několikrát pozvali na festival Isole che Parlano a viděl jsem Bílé inferno, Čikori i sólové vystoupení. Jsem její entuziastický fanoušek. Naše duo bude určitě něco šíleného.
Tvoje nejnovější sólové album S´U je poněkud „odlehčenější“ než tvá předcházející díla. Proč?
Od alba Tessuti z roku 2005, kde hraji skladby Freda Frithe a Björk je moje hra melodičtější a víc sale quanta basta (sůl podle chuti). Proč? Možná kvůli tomu, že teď žiju v Barceloně na břehu moře pod modrým nebem. Po šestnácti letech v Bologně je to velká změna. Barcelona mne přivedla k úvahám, jak mohu propojit dvě středozemní řeky. Pocházím z ostrova, který leží mezi Afrikou, Itálií a Španělskem. Byli jsme kolonizování všemi středozemními kulturami. Cítím se jako „sardo“, ale vyrostl jsem kousek od americké nukleární základny. Všechny tyhle kontrasty jsou obsaženy na S´U a na živých koncertech je to mnohem intenzivnější a crossoverové. Někdy odlehčenější, někdy s punkovou bouří.
Co znamená titul alba?
Je to inspirováno knihou Sergia Atzeniho. Ale v mém podání S´U znamená stratifikaci, vrstvení něčeho na vrch něčeho jiného, jako když natíráš loďku a slunce a vítr to rozdrolí. Na druhé straně vypráví S´U o imigraci ve Středozemním moři. Od roku 2000 tam zahynulo 22 400 lidí, kteří hledali něco nového a opustili své domovy, aniž by tušili, co je čeká na druhé straně. Ale vracím se tam například k balkánské hudbě a je tam patrný velký vliv flamenca, který nasávám v Barceloně.
Na albu je jedna skladba věnována Pacovi de Lucíovi? Je to tvůj zvláštní oblíbenec?
Do roku 2010 jsem ho moc neposlouchal, protože takové Friday Night in San Francisco je pro mne přespříliš o virtuozitě. Ale v tom roce jsem ho slyšel hrát flamenco a to mě pobídlo k tomu, že chodím poslouchat flamenco v Barceloně čtyřikrát týdně do všech malých klubů, kde jsi jenom kousek od těch skvělých mladých muzikantů nebo zpěváků generace šedesátých let. Koupil jsem si flamencovou kytaru a trávím větší část dne hraním rasqueados, tremol a tak podobně. Paco de Lucía společně s Camarónem de la Isla opravdu změnili historii flamenca. Když Paco zemřel, napsal jsem Porto Flavia jako můj dík jemu. Poznání jeho hudby opět změnilo mé směřování ve výzkumu hudby a přivedlo mě k rozvíjení sardinských tradic.
Co můžeme konkrétně očekávat od tvého vystoupení na Respectu?
Nikdy se nerozhoduji předem, co budu hrát. To je největší privilegium sólového hraní. Určitě to bude intenzivní navigace bez hranic.