Kniha Česká rocková alba. Zákazům navzdory 1969–1989 přes veškerou čtivost nezodpovídá základní otázky podzemního pohybu nahrávek a samotné definice „zakázaného“.
Objemný svazek, který loni vydal Galén, je první knihou ze zamýšlené řady věnované pozoruhodným českým albům. Jaroslav Riedel, publicista, kompilátor a editor, jenž k vydání připravil řadu archivních nahrávek, například edičně nejlépe zpracovanou řadu alb Plastic People, se v prvním svazku zaměřuje na „neoficiální rockovou“ scénu let 1969–1989, kterou představuje přibližně osmdesáti tituly. Ty jsou rozděleny do částí The Plastic People of the Universe (1969–1977); Underground (1971–1979); The Plastic People of the Universe (1978–1989); Underground (1979–1989); Neduha – Extempore (1975–1978), Mezzanin (1981); Richter, Fidler, Marek, Křečan, Hajdovský (1974–1981); Chadima – Extempore a MCH Band (1978–1989); Hajdovský, Richter, Fidler (1982–1989) a Nová vlna (1979–1989). Je tedy zřejmé, že obsáhnout téma definované názvem a podtitulem knihy vyžaduje ještě nejméně jeden svazek – chybí punk, HC, osmdesátkový androš, tedy často oblasti, jež se dosud nestaly součástí „podzemního kánonu“. O to zajímavější může být je v podobném duchu podchytit.
Každý titul Riedelova výběru je představen obsáhlým, několikastránkovým heslem. Diskografické záhlaví s daty vzniku nahrávek, seznamem skladeb, obsazením a vydáním na CD následuje víceméně historický text o nahrávce a jejích autorech a interpretech. Riedelova autorská síla tkví ve srozumitelnosti a spolehlivosti faktů, které u něj dostávají přednost před spekulacemi a exkurzy třeba do muzikologie nebo estetiky. Pozitivisticky vychází ze samotných nahrávek, dobové literatury a tisku, archivních pramenů a rozhovorů s aktéry. V hodnocení umělecké kvality je tradičně spíše zdrženlivý, své soudy předkládá stručně a výstižně a je jasné, že umělci, o nichž se rozhodne psát, už „prošli jeho sítem“.
Formou se kniha drží jazyka nepovrchních hudebních, zejména nezávisle rockových časopisů, řada hesel také má svůj původ v textech pro časopisy (často pro UNI) nebo ve sleeve-notes. Je ovšem trochu komické, když první část knihy začíná texty, které Riedel připravil pro reedice nahrávek Plastic People a potom přepracoval a rozšířil do knihy Plastic People a český underground (Galén, 2017). Chronologicko-tematické řazení přítomné knihy to ospravedlňuje, přesto se dostaví čtenářský dojem nechtěné sebeparodie. Ale budiž, jako kompilace sebraných, upravených textů, svazek rozhodně má své opodstatnění. Časopisy se vyhodí, CD mizí z trhu, hezká kniha má obvykle podstatně delší životnost.
Výhrad k jejímu pojetí lze ale mít řádku. Přes zdařilou grafickou úpravu je škoda, že je kromě předsádek černobílá. Vážnější je, že v záhlavích jednotlivých hesel neposkytuje podrobnější diskografické údaje o životě a oběhu nahrávek předtím, než byly reeditovány na CD (jež z velké části připravil Riedel). Kniha by tak představovala fascinující sondu do českého magnitizdatu s oporou v již do značné míry zpracovaných neoficiálních vydavatelských aktivitách například Petra Cibulky (S.T.C.V.), Mikoláše Chadimy (Fist Records) či moravskoslezské Rytmické mládeže. Na tuto část práce, z níž mohla vzejít opravdu objevná syntéza a badatelsky přínosné dílo, byť s mnoha bílými místy, autor k velké škodě výsledku víceméně rezignoval, což lze hodnotit jako promarněnou šanci. Chtěl bych vědět, jakými cestami putovala třeba nahrávka Jana Brabce Z jedné strany na druhou, než ji v roce 1999 na kazetě vydal Black Point a v roce 2010 na CD Guerilla, kniha o tom ale nenabízí ani slovo.
Dva mnohostránkové seznamy tuzemských a zahraničních alb „napříč žánry“ zařazené na konci svazku jsou uvedeny metodologickou poznámkou, v níž se Riedel přiznává ke značné subjektivitě ve výběru. Zařazení zahraničního seznamu nerozumím jinak, než že si autor vypsal své oblíbené či pro sebe důležité tituly, u českého tuším, že by z něj mohlo být čerpáno pro další svazky série. Vynechání oblasti vážné hudby je u rockových knih běžné, což si autor uvědomuje a zahrává do autu diskutabilní poznámkou, že by bylo zvláštní mít Mozarta vedle Motörhead. Osobně si myslím, že seznamy do knihy vůbec zařazeny být neměly, byť jejich chronologické řazení snad má sloužit k zakontextování oněch osmi desítek nahrávek, jimž se kniha věnuje.
Zásadní problém je ale terminologický. Podtitul knihy zní „Zákazům navzdory“ a Riedel ve stručné předmluvě uvádí, že svazek je „zaměřený na desky, které vznikly navzdory zákazům: mimo oficiální nahrávací studia, mimo ediční plány státem vlastněných vydavatelství, často taky bez očekávání hudebníků, že by jejich tvorba vůbec někdy mohla být zveřejněna oficiálně.“ O pár stránek později ale přicházejí první hesla – plastikovské kompilace, kterou z víceméně privátních, k vydání nejspíš nikdy nezamýšlených (soudě dle technické kvality) nahrávek po roce 2000 sestavil sám Riedel. Jak mohlo být CD Muž bez uší v roce 2002 vydáno zákazům navzdory? Leda tak, že by je někdo zakazoval vydat značce Globus Music, pro kterou bylo sestaveno. Život „zákazům navzdory 1969–1989“ ale nemělo.
Otázka, kterou kniha nezodpovídá, zní: jak definovat „zakázané dílo“? Jde o dílo, které vzniklo s posvěcením například oficiálních míst a poté bylo staženo a posláno do stoupy? Nejslavnějšími příklady by tu byly dlouhohrající debuty Karla Kryla a Marty Kubišové, řada dalších alb zmizela z trhu poté, co se „znelíbilo“ některé jméno na obálce.
Na mysl se dere i možnost, že vyšla nahrávka, jejíž existenci si nepřál samotný autor – je celkem známo, že Petr Cibulka ve svém svatém poslání „podat svědectví“ vydával kazety i s těmi koncertními záznamy, které by hudebníci raději neslyšeli, a na jejich námitky nedbal. Takovým „zákazům navzdory“ by pak mohla existovat řada potenciálních desek.
Problematickou sortou ale mohou být hudebníci, kteří na jakékoli úsilí o „povolení“ rezignovali, tudíž pro režim neexistovali a teoreticky jejich nahrávky – jež nikdy nebyly nabízeny státním vydavatelstvím – nebylo možné „zakázat“. Zachovávat ve státě, kde vše je centralizovaným politikem, apolitický postoj, jistě nebylo snadné (srv. Havlův pojem nepolitické politiky), nebylo to ale také zcela vyloučené, zejména v osmdesátých letech s jejich skokovým rozšířením kazetového samizdatu, jenž lokálně specifickým způsobem sledoval podobné cíle jako západní indie labely. Jsou „zakázanými deskami“ třeba kazety Národní třídy?
Můžeme namítnout, že zákaz se týče osoby tvůrce, nikoliv jednotlivého díla. Pak jde o „zakázané umělce“ a zde se ocitáme na pevnější půdě. Systém rekvalifikací („přehrávek“) a povinných zřizovatelů ve sledovaném období sloužil jako síto pro esteticky i světonázorově nežádoucí tvůrce, legendární je i tzv. Trojanův seznam kapel, které povolení hrát zkrátka nedostanou, z počátku osmdesátých let. A značná část zamezování v tvorbě se děla „bez papíru“, prostřednictvím nejrůznějších „nedoporučení“, „předběžné opatrnosti“ apod., svou roli sehrál i zákon o nedovoleném podnikání. Možností bránit uměleckým aktivitám byla celá řada, jejich aplikací je rázem zakázáno téměř vše, co je třeba.
Tudy by podle mého názoru mohla vést cesta k definici „zakázanosti“ a jejím diachronním proměnám i úskalím. Jaroslav Riedel nejspíš uvažoval podobně. Je škoda, že tyto nuance zakazování a „zakazování“ hudby zcela pomíjí ve svém textu – v knize na zvolené téma by jejich objasnění a klasifikace mělo tvořit značnou část teoretického gruntu a obsáhlé předmluvy.
Jaroslav Riedel: Česká rocková alba. Zákazům navzdory 1969–1989. Praha: Galén, 2024, 466 s.