Dvě hvězdné sestavy vzdávají hold dvěma velikánům free jazzu, a nejen to.
Chemii The OGJB Quartet vytváří unikátní spojení brilantních hráčů s letitými zkušenostmi, kteří dokáží využít veškeré své know-how k vzájemné empatii a předávat posluchači poselství. Saxofonista Oliver Lake (ročník 1942) pracoval zpočátku v rhythm’n’bluesových a soulových kapelách s lidmi jako Lester Bowie, studoval aranžmá a kompozici s Oliverem Nelsonem a Ronem Carterem a jako své inspirace uvádí například Erica Dolphyho či Duka Ellingtona. Byl spoluzakladatelem Black Artist Group, členem World Saxophone Quartet či Creative Improvisors Orchestra a vedl řadu vlastních různorodých souborů. Kornetista a od konce 70. let také elektronik Graham Haynes (ročník 1960) vyrůstal v hudebním prostředí díky svému otci, bubeníkovi Royi Haynesovi. Spolupracoval například se Stevem Colemanem, Billem Laswellem či Wadada Leo Smithem. Basista Joe Fonda (ročník 1954) studoval na Berklee, účastnil se nahrávání projektů Wadada Leo Smithe a mnoha formací Anthonyho Braxtona, s Barrym Altschulem a houslistou Billym Bangem založil trio FAB a v posledních letech vydal i několik počinů s pianistkou Satoko Fujii. Bubeník Barry Altschul (ročník 1943) začínal svou kariéru s Paulem Bleyem a podílel se na nejinovativnějších nahrávkách moderního jazzu s Chickem Coreou, Davem Hollandem či Anthonym Braxtonem a Samem Riversem. V novém tisíciletí spolupracoval například s Roswellem Ruddem a Stevem Swellem.
Druhé album OGJB Quartet otvírá titulní skladba Ode To O, jejíž melodie přišla k Barrymu Altschulovi ve snu poté, co se doslechl o smrti Ornetta Colemana. Je to taková skutečně “stará škola” free jazzu, ale v tom nejlepším slova smyslu. Právě tady jako by se nořily z podvědomí esenciální základy jazzu v jeho strukturálnosti i účelné nespoutanosti. Na CD najdeme také Altschulovu kompozici věnovanou Billymu Bangovi, Da Bang, kterou zde otvírá zhruba tříminutové nápadité sólo na bicí, do něhož se posléze rozjíždí basa a zadují plechy. Je to kompozice simulující improvizaci, což krásně dokládá i košaté basové sólování v závěru. Také třetí Altschulův kus Caring, původně součást delší skladby vydané již v roce 1977, je věnován těm, kteří odešli do nových životů. Má sice v určitých pasážích trochu sentimentální či spíše nostalgický nádech, ale je vzletný a povznášející a postupně se začíná lehce surreálně rozkotávat. Lake je zastoupen nejprve skladbou Justice vzývající stále potřebnou spravedlnost. Je to neofreejazzová záležitost plná svěžesti a výbojnosti. Jeho plnobarevná krátká finesa Bass Bottom má i na dvouapůlminutové ploše bohatou texturu a skvělé vrstvení. Me without Bela z pera Joea Fondy byla původně součástí kompozice kombinované s motivy ze smyčcových kvartetů Bély Bartóka, které autor později vypustil. Přesto je tady cítit určitá ozvěna „vážnohudebního“ světa, ale celkově jde o více než dvanáctiminutové dobrodružství s velkou členitostí a různoobsažností, jež probíhá sice vyklidněně, ale v mnoha zákrutech. Haynes přináší svými elektronickými efekty skutečně novou mízu, zároveň ovšem pracuje i s klasickými postupy. Jeho The Other Side má uzavřený dramaturgický oblouk (ostatně byla inspirována filmem Orsona Wellese dokončeného až pětatřicet let po jeho smrti) a precizní orchestraci, ale uvnitř se nádhehrně třepí díky feedbackům a vytváří jakési paralelní vnitřní prostory. V závěrečné zprvu romanticky laděné kompozici Apaixonado pak Haynes pracuje jakoby se zvukem z devatenáctého století a sám přiznává, že mu výsledek náladou připomíná Colemanovu Lonely Woman, aniž by to bylo původně jeho záměrem. I tady se vše odvíjí od „klasiky“ postupně do dalších textur. Dvě kolektivní improvizace mají akvarelově mozaikovitý charakter a hojně se v nich využívá elektronika. První je spíše taková oťukávačka, druhá pak space music s jednotlivými fouky, drnky a škráby a hezounkým vstupem na flexaton.
Bubeník Andrew Cyrille (ročník 1939) byl členem Cecil Taylor Unit v letech 1964-75 a basista William Parker (ročník 1952) v letech 1980-91. Hráč na křídlovku Enrico Rava (ročník 1939) participoval v roce 1988 v Cecil Taylor European Orchestra a ve svých vzpomínkách uvádí, že si docela dobře dovede představit, že se Taylor už narodil s černými brýlemi a knírem a byl obklopen svými věrnými následovníky. Všichni tři se ovšem proslavili v nesčetných konstelacích i jako významné tvůrčí osobnosti.
Jejich společné album 2 Blues For Cecil je z velké části vyplněno improvizacemi. První “bezejmenná” představuje širokou paletu jejich dovedností – komplikované struktury bicích, perkusivní hrabání do strun a až jakoby davisovský zvuk křídlovky, ale rozhodně se tu nikde netlačí na pilu a vše se ústrojně snoubí a buduje až do závěrečného doznívání a dodechování. Druhá bez názvu je velmi pozvolná a má jakýsi minimalistický esprit. Ona dvě Blues z titulu pak mají vskutku zvláštní bluesový feeling. V Čísle 1 se symbioticky propojuje ulítlost se zvláštní uhlazeností přesně podle Taylorova naturelu. Je tu jakási jiná logika, ale současně i konkrétní jazzové obrazce. Číslo 2 je ponornější a pohrává si se ztišováním až na práh slyšitelnosti. Tvorbu Enrica Ravy zde představuje kompozice Ballerina, v níž křídlovka skutečně vytváří nevšední piruety, a Overboard inspirovaná hudbou Ornetta Colemana, která je jakýmsi živým organismem a Rava ji použil v nejrůznějších mutacích v rámci mnoha svých projektů v různých obsazeních. Tady je i ve své nespoutanosti krásně dostředivá.
Parker je zastoupen kusem Machu Picchu s basovou linkou v E, kterou nahrál před časem sólově. Jeho kolegové tu na jeho hru spontánně reagují s nesmírnou lehkostí a bez zbytečného prosazování sama sebe. Enrava Melody napsal Cyrille speciálně pro Ravu, ale uvádí ho hyperčlenité bubenické intro, do něhož se přidají další nástroje. Ve čtvrté minutě je stopka a prostor pro Ravovo nádherné sólo jen lehce podbarvené basou. Skutečnou lahůdkou je pak Cyrillova skládanka Top, Bottom and What´s in the Middle. Tady se nástroje neprolínají – začíná křídlovka, poté si vede svou basa a po ní bicí. To se v průběhu sedmi minut třikrát opakuje a pokaždé postupně rozvíjí různými směry. Vše ovšem do sebe zapadá jako ozubená kolečka. Třešničkou na dortu je pak závěrečná svébytná coververze provařeného standardu My Funny Valentine.
Jak už to u finského vydavatelstí TUM Records bývá, jsou obě alba doplněna odbornými texty se zajímavými postřehy i fakty, rozsáhlými biografiemi a poznámkami k jednotlivým skladbám a opatřeny obaly se zajímavými abstraktními malbami.
OGJB Quartet: Ode to O
Andrew Cyrille, William Parker and Enrico Rava: 2 Blues for Cecil
TUM Records (https://tumrecords.com)