Na jaře letošního roku vyšlo díky východoslovenskému labelu Hevhetia pozoruhodné CD se soudobou vážnou hudbou. Byť obsahuje jednu jedinou, dvaadvacetiminutovou kompozici, jde o počin navýsost bohulibý. Půldruhého roku pracovala slovenská skladatelka Oľga Kroupová (nar. 1966) na kompozici EO IPSO (což značí: tak, jako z vlastních daností samo o sobě vyplývá) pro kytaru a symfonický orchestr. Když skladatelčino rodné město nemělo zájem, realizace se nakonec ujala „východňárská“ metropole Košice a tamní Státní filharmonie s dirigentem Mariánem Lejavou. Náročný kytarový part připadl Ondreji Veselému, jenž navzdory svému mládí (roč. 1989) patří mezi nejvytíženější kytaristy i mimo Slovensko; vedle interpretace skladeb současných slovenských skladatelů dlouhodobě spolupracuje např. s brazilsko-americkou skladatelkou Clarice Assad.
Oľga Kroupová žije trvale od roku 1996 v Německu, předtím studovala u celé řady věhlasných skladatelů, včetně Giji Kančeliho, Louise Andriessena, Clarence Barlowa a Nicolause A.Hubera. Svoji novou skladbu považuje za to nejniternější, co dosud zkomponovala. Komentuje ji takto: „Tak, jak už název skladby evokuje , před posluchači se odkrývá jisté tajemství děje. Kytara a orchestr mezi sebou vedou komplementární dialog zčásti jakoby od sebe zcela odlišných výpovědí. Vstup do skladby není jejím začátkem, ale už od prvého tónu předbíhá ději. Imaginární svět je poznamenaný bojem o přežití vlastního já ve víru konvergentního světa, který na člověka neustále doráží, a tedy je i jeho neoddělitelnou součástí. Jak se z toho pokouší vymanit, upíná svoji pozornost na precizní formulování relativně krátkých sentencí, jakýchsi vzlyků, žalmů…“
Skladatelku cituji záměrně, neboť svůj záměr naplnila beze zbytku. Poslouchal jsem dílo, aniž bych znal její slova. Chtěl jsem porozumět bez jejího návodu, což bývá v mnoha případech ošidné. Leckdy jsou slova více než samotná hudba, což mne naplňuje nejen pocitem hlubokého zklamání, ale také zrady. Nikoli na mne, ale vůči hudbě, jež by měla být tím nejdokonalejším vyjadřovacím prostředkem. A navíc: popisovat něco, co tam není, je zhůvěřilost…
Ale nemusím nutně s tvůrcem souhlasit, když ho pochopím.
Kompozice navzdory silné expresivitě, členitosti a neustálým střetům kytary s orchestrem drží pohromadě, nedrolí se, ani jediný takt není prázdný, samoúčelný. Každý tón navazuje logicky na ten předchozí, každá drúza tónů má přísnou geometrii, a proto má posluchač dojem, že slyší zvukový monolit, ovšem dynamicky i barevně rozvrstvený. Part kytary chvílemi evokuje harfu, jindy flamencově zajiskří či naznačí niterné rozpoložení. Střídá se s často brunátným orchestrem, který ji chce umlčet. V okamžiku, kdy se kytara nenechá zdusit, vytryskne pramen mysteriózní nálady. Tu střídají hrozivě hluboké žesťové tóny. A posléze zvony. A pak se do kytary zadírají ostny a zahlcují ji chrchlavé témbry. Bobtnající chuchvalec pak náhle splaskne a rozlije se vlídná, impresionistická barva. Avšak následuje dynamické vzepětí, vyjadřující tíživý fatalismus a kytara odpoví nečekaně – začne být rozverná. Orchestr se zaraženě odmlčí. Kytarové sólo je téměř triumfální. Náhlý vpád tympánů je tím pádem až drtivý. Ale kytara se postaví na odpor. Tentokrát odhodlaně, přímo je rozpálená horečkou vzdoru kdo s koho. Ale orchestr je již smířlivější, jakoby se vybil a nyní hledá ke kytaře cestu, společný jazyk. Ještě se ale jednou vzedme, naposledy chce kytaru umlčet, ale ta se již nenechá. Stále dokola opakuje tu svoji pravdu, tu svoji víru, dokud se orchestr neodmlčí. Kytara zahraje vášnivý motiv, orchestr jej zopakuje a naposledy zahřmí. Konec.
Kdo zvítězil? A bojovali spolu vůbec?
Oľga Kroupová: EO IPSO
Hevhetia (https://www.hevhetia.sk/Hevhetia)