V díle o tíživém osudu Rosemary Kennedyové otevírají tvůrkyně důležitá témata, které akcentují zvukově atraktivní hudební složkou.
Proč je taková? režisérky Báry Viceníkové, s hudbou Darje Kukal Moiseevy a Natálie Plevákové, je vyloženě komorní záležitostí. Tři protagonisté (Rosemary – Tereza Papoušková, matka Rose – Eva Esterková, Joe Kennedy – Michael Skalický) rozehrávají spíše situace než ucelený děj. Neomylně však lze rozeznat několik fází Rosemarina života, inscenován je i nechvalně proslulý moment lobotomie. Za inscenací stojí kolektiv RUN OPERUN, premiéru měla v Divadle VILA Štvanice 20. září.
Osud Rosemary Kennedyové, sestry Johna Fitzgeralda, není příliš známý. Rosemary, která měla zřejmě kvůli chybě u porodu potíže s chováním a běžným mentálním rozvojem, se pro prominentní rodinu stala hrozbou. Zejména když dosáhla dospělosti se rodiče obávali možných dopadů na kariéru svých synů. Sáhli proto po tenkrát moderním a z dnešního pohledu nepochopitelném řešení: lobotomii. Z třiadvacetileté Rosemary se po zákroku stala dívka s mentalitou dvouletého dítěte.
Přímočará syrovost
Libretistka a režisérka Bára Viceníková po tomto námětu sáhla podle svých slov proto, že jí „provokovalo“ – především tím, že se o Rosemary nemluví a Kennedyové jsou pořád vnímáni velmi idylicky. Také však šlo evidentně o příležitost otevřít řadu dalších dílčích témat. Titul Proč je taková? tak Viceníková vlastně pojímá i jako příspěvek do diskuse: třeba o tom, jak dnes jako společnost dokážeme mluvit o psychickém zdraví. Dalším důležitým úhlem pohledu je nesporně feminismus. Ten se zřetelně projevuje již v tom, že si Viceníková připomíná ženskou postavu. Lze však vnímat i širší kontext. Zmiňme třeba to, s jakou lehkostí se v minulosti ženy označovaly za „šílené“, nebo se podívejme na data o dopadech péče o postižené děti na matky. Nutně se tak zamýšlíme nejen nad Rosemary, ale i nad životem její matky Rose. Byla opravdu tak chladná a odtažitá, nebo by se situace vyvíjela jinak, nebýt dominantního a nepřítomného manžela? Prostoru na sympatie se nicméně divákovi moc nedostane a zdánlivě smířlivé matčiny věty jako „chtěla bych tě mít ráda“ jen umocňují dojem obrovského nepřijetí. Je to pochopitelný postup: hlavní hrdinkou je zde přece právě Rosemary.
Viceníková uvádí, že se k tématu těžko hledají relevantní zdroje. I proto dává smysl, že se rozhodla jít cestou poměrně věrné rekonstrukce příběhu. V libretu používá celou řadu citací, jako vhodný vnímám i seznam faktů uvedený v programu. Vlastně bychom se nemuseli bránit označení „docu-opera“, byť se autorka objektivnímu vyprávění v některých scénách přeci jen vzdaluje (například samotná scéna lobotomie). Mimochodem, není to první opera, která o Rosemary Kennedyové vznikla. V roce 2019 měl v Irsku premiéru titul Least Like the Other. Tvůrkyně se však o tomto díle nezmiňují, byť má podle všeho dost společných rysů, včetně snahy o dostatečnou přesnost vyprávění.
Libreto Báry Viceníkové je díky použití citací přímočaré a vlastně celkem civilní. Není potřeba hledat v něm skryté významy, spíše je asi žádoucí na sebe nechat jednotlivé výroky působit skrze jejich suchou věcnost, až syrovost. Ukazovalo se však i to, že takový materiál přináší při svém zhudebnění komplikace. Vedení zpívaných frází občas vyústilo do trochu nepřirozených řešení. Jistě, opera ve 21. století se o klasické vedení linky zas tak moc zajímat nemusí. I tak mohla autorka hlavně v konverzačních úsecích o něco více zohledňovat stavbu vět a myslet na to, že text bude ve výsledku zpíván.
Příběh se odvíjí na minimalisticky pojaté scéně (Anna Pospíšilová). Tvoří ji pouze dva pohyblivé paravany, které prostor efektivně rozdělují – a v jistém momentu třeba i velmi sugestivně zužují životní prostor samotné Rosemary. Příznačným je i stupínek, jakýsi piedestal, z něhož často promlouvá Joe Kennedy. Z poměrně realisticky probíhajícího toku nás vytrhnou hlavně dvě výrazněji ohraničená čísla. Expresivní vstupy patří Francisu Galtonovi, zakladateli eugeniky, který coby alter ego Joea Kennedyho poučuje o genetické čistotě rodu a doktoru Freemanovi, který vykonal lobotomii. V těchto částech lze v nejvyšší míře tušit režijní hyperbolu, až karikaturu.
Dobrá představa o barvě a zvuku
Hudebně za operou stojí tandem autorek Darja Kukal Moiseeva a Natálie Pleváková. Kukal Moiseeva napsala akustickou složku, Pleváková vytvořila elektronický prvek struktury reprezentovaný syntezátory. Devízou instrumentální složky (dirigent Vojtěch Červenka) byla především barva. Kombinace klarinetů (Jiří Javůrek), violoncella (Anna Zajíčková), akordeonu (Martin Šulc), perkusí (Matěj Diviš) a syntezátorů (hrála přímo Pleváková) tvořilo zajímavou a až překvapivě vyrovnanou směs. Zvukovost jednotlivých nástrojů přitom vycházela třeba z práce s rejstříky, rozšířené techniky byly použité spíše střídmě a ve vybraných částech. Provedení si nicméně rozhodně vyžadovalo technickou zdatnost a přesnost: na premiéře hrál ansámbl velmi dobře, s početnějšími reprízami by se určitě sehrál ještě precizněji.
Co se týče vokální složky, protagonisté většinou znějí poměrně „klasicky“, byť občas, v zájmu drastičtější exprese, od kultivovanosti upouštějí. Jednalo se ale pořád o zpěv, který lze označit za standardně operní. Nejvíce poloh musí zvládnou mužský protagonista. Michael Skalický prý zpíval v indispozici, jeho hlas ale zůstával dost pevným a zároveň pružným, s poutavým frázováním. Ve zpěvu i herectví skvěle působila Tereza Papoušková. Rosemary byla v jejím pojetí velmi bezprostřední, Papoušková si navíc ani v krajních výrazových polohách neulehčovala práci divadelně stylizovanými gesty a zustavala velmi autentická. Pěvecky nejméně plastická pro mě byla asi Eva Esterková, která však zároveň působila jako přesvědčivá Rose Kennedy: v jejím pojetí žena, která dbá na pověst a moc neví, co si s (emoční) zátěží v podobě Rosemary počít. Velkou výhodou bylo, že bylo všem protagonistům velmi dobře rozumět. Vokální linky přitom až neobvykle poctivě následovaly rytmiku a intonaci řeči. V tom postupovala Darja Kukal Moiseeva opravdu svědomitě – byť, jak jsem naznačila, libreto v tomto ohledu určitě představovalo i výzvu. Nejpřirozenější mi ale přesto připadali rytmicky volně zapsané, deklamační místa (třeba dialog Rosemary a Joea před zákrokem).
Hudba v Proč je taková? je zkomponovaná s dobrou představou o barvě a zvuku. V partituře je navíc zřetelně vidět s jakým respektem autorky (především Kukal Moiseeva) kroužily kolem vokálních linek. Díky komplementaritě zpěvu a nástrojových partů má pěvecké trio ve faktuře opravdu dost prostoru a ani v živém výsledku nezanikalo. Pokud instrumentalisté zpěv kopírují, pak velmi cíleně a citlivě (třeba když Rosemary přednáší básničku). Předností instrumentální složky byla pak schopnost jakési tvorby výrazu, atmosféry. Hudba se v této opeře nedostává úplně do popředí, nevytváří si vlastní plán, spíše podporuje dění na pódiu. Kukal Moiseeva a Pleváková nenabízejí hudbu s konkrétním vývojem, spíš se řídí jednotlivými situacemi a akcemi. Blíží se tak principům filmové hudby, vlastně ani estetikou jí nebyly tolik vzdálené.
Darja Kukal Moiseeva často pracuje s repetitivností a s (ostinátními) figurami. Na melodii sice nerezignuje, není pro ni zřejmě ale tím nejdůležitějším. Ansámbl přitom dostával logicky nejvíce prostoru v místech, kde zpěváci nevystupovali. Elektronika, konkrétně tedy syntezátory, jsou zvukově velmi podstatným článkem. Asi bych ale rozporovala názor režisérky, že se použitím elektroniky hranice operního žánru výrazněji posunuly – tak přelomovým začlenění elektroniky není.
To, co v opeře Proč je taková? nepochybně dominuje, je samotný námět. Je ve svých tématech aktuální, dramatický i poutavý a autorkám projektu snad umožní dílo ještě někdy reprízovat. Nechci tím říct, že by hudební složka nebyla povedená, naopak, svůj účel plní skvěle a dílo i díky ní působí celistvě. Silné téma tu ale jednoznačně hraje prim – zvlášť proto, že v sobě obsahuje tolik přesahů, o kterých se dá přemýšlet a dále je rozvíjet.
