Bienále Ostravské dny si za šestnáct let své existence vydobylo pozici exkluzivního prostoru pro uvádění soudobé hudby, který dalece přesahuje hranice České republiky. Letos festival uvedl dvacet dva koncertů během deseti dnů, celkem zaznělo více než sto kompozic – od velkých klasiků dvacátého století až po skladby účastníků festivalových kurzů, od komorních drobností přes kusy pro velký orchestr až po operu. Vstupem do devátého ročníku festival neopustil svá myšlenková východiska ani základní koncepci sledu hudebních událostí, ale zároveň sám sebe proměnil pomocí dvou silných impulsů.
Prvním impulsem bylo založení festivalového symfonického orchestru, který nahradil Janáčkovu filharmonii Ostrava. Umělecké i lidské napětí mezi festivalem a JFO narůstalo během několika posledních ročníků, hodně se o něm mluvilo v zákulisí a pronikalo i do kritik v médiích. Ty vyčítaly členům orchestru – nebo alespoň některým z nich – nesoustředěnost až zjevné bojkotování hudby, která je evidentně nebavila, byla jim cizí, a přitom nenacházeli dost profesionality, aby si to během vystoupení nechávali pro sebe. Orchestr si naopak stěžoval na dirigentské výkony ředitele Ostravských dnů Petra Kotíka a vzájemná animozita nakonec vyústila v rozhodnutí vytvořit pro festival vlastní rezidenční těleso.
Stal se jím ONO – Ostrava New Orchestra. Do orchestru se nedělaly konkurzy, na prvním místě byla doporučení členů Ostravské bandy a spolupracujících sólistů. Organizátoři hledali členy ONO cíleně, zaměřovali se na studenty škol, kde má soudobá hudba silnou pozici. Mnozí ovšem přijeli i s tím, že se o interpretaci soudobé hudby něco dozvědí a setkají se s ní v intenzivní praxi. Hudebníci takřka stočlenného orchestru se poprvé sešli pouhých devět dní před začátkem festivalu a skrze intenzivní zkoušky se dobrali k velmi dobrému výsledku už na svém prvním vystoupení.
Druhým impulsem byla změna koncertního prostoru – z Domu kultury města Ostravy se většina hudebního provozu odstěhovala do Trojhalí Karolina. Komplex budov, jehož rekonstrukce byla dokončena v roce 2014, kdysi sloužil jako elektrocentrála pro důl a koksovnu, které se nacházely v místě dnešního obchodního a kancelářského centra Nová Karolina. Trojhalí poskytlo Ostravským dnům zázemí i variabilní koncertní prostor, který posloužil velkým symfonickým koncertům, komornímu orchestru i smyčcovému kvartetu, stejně jako inscenaci opery. Omšelý kulturní dům nahradila neokoukaná industriální poezie. Mimo Trojhalí se další koncerty odehrály v Divadle Antonína Dvořáka, kostele sv. Václava, v adaptovaném zázemí důlního komplexu Provoz Hlubina, centru Cooltour a v ostravské Galerii výtvarného umění.
Ostravské dny nešly do Trojhalí úplně naslepo, v roce 2015 se v něm odehrál koncert pro tři orchestry vrcholící uvedením Stockhausenových Gruppen. Při soustavnějším používání se ale více projevily akustické hendikepy místa – haly nejsou nijak izolované a doléhá do nich zvenku hluk aut z okolních silnic. Orchestrům i komorním tělesům se muselo pomáhat lehkým ozvučením, a ačkoliv zvukaři odvedli velmi dobrou práci, vnější ruchy odstínit nemohli. Po všech ostatních stránkách ale Trojhalí zafungovalo bezvadně.
Premiéra Ostrava New Orchestra v neděli 27. srpna v Trojhalí Karolina k sobě poutala výjimečnou pozornost. ONO se muselo hned na začátku vyrovnat s interpretací skladby Phila Niblocka #9.7, která zazněla ve světové premiéře. Niblock v ní pracuje svým osvědčeným způsobem, nechává znít smyčce v dlouhých souzvucích, které se jen pomalu mikrointervalově proměňují a posunují. Jeho kompozice ničím nepřekvapila – snad kromě toho, jak mu jeho zdánlivě monotónní a opakující se způsob kompozice funguje pořád znovu. Interpretace Niblockovy hudby je náročná na sehrané a sjednocené smyčce i soustředění, a orchestr souhru zatím víc hledal, než nacházel. V dalších číslech programu se ale zkonsolidoval a jistě na tom měl zásluhu i dirigent Bruno Ferrandis. Ten se na Ostravských dnech objevil poprvé a jeho živé, povzbuzující a zároveň technicky precizní vedení bylo jednou z krásných festivalových konstant a jistot. Přesvědčivý hudební guru Petr Kotík, který se s ním v dirigování koncertu střídal, v něm získal ideální doplňující protipól. Six Short Places kanadského frekventanta kurzů Devina Maxwella už orchestr zahrál výborně. Okouzlujícím závěrem první části programu ale byl houslový koncert Giorno velato presso il lago nero, jehož autorem je Salvatore Sciarrino. Na působivosti křehkých zvukových kouzel měla ohromný podíl houslistka Hana Kotková, která Sciarrinovu hudbu interpretuje, jako by to byl její rodný jazyk. Možná ještě více to vyniklo v sólovém Capricciu téhož autora, které zahrála jako přídavek. Vrcholem druhé části koncertu bylo provedení kompozice Iannise Xenakise Aïs pro baryton, perkuse a orchestr. Ostravské dny začínají vytvářet z provedení Xenakisových velkých orchestrálních kompozic průběžnou dramaturgickou linii: na minulém ročníku se hrála Troorkh, na předminulém Dox-Orkh, spřízněný festival New Opera Days Ostrava uvedl minulý rok jeho Oresteiu. Ostrava nabízí ojedinělé příležitosti tato mimořádná díla slyšet živě, a navíc v přinejmenším přesvědčivých interpretacích.
Dodejme, že před velkým zahajovacím večerem už za sebou měl festival čtvrteční koncert „Open Space“ v Provozu Hlubina a Requiem pro violu Borise Guckelsbergera v kostele sv. Václava. V pátek performanci Cage Chess Show s Opening Performance Orchestra, koncert dua String Noise s hostujícím Michalem Ratajem, recitál klavíristy Josepha Kubery a provedení části opery Here Be Sirens skladatelky Kate Soper. V sobotu navázal tradiční „Minimaraton elektronické hudby“, vrátili se String Noise s provedením skladby Love Song Alvina Luciera a program dne zakončila Jennifer Walshe a její hosté. Ostravské dny byly intenzivní jako obvykle a kdyby se měly vyjmenovat všechny festivalové události, změnil by se text v jejich únavný seznam.
Mezi jistotami Ostravských dnů nesměl chybět ansámbl Ostravská banda, který se představil profilovým koncertem „The World of OB“. V souladu s názvem koncertu předvedla Ostravská banda všechno, co je jí vlastní: interpretační suverenitu, vynikající individuální techniku i souhru, soustředění, zaujatost hudbou a nakonec i výdrž: koncert trval se dvěma přestávkami přes pět hodin. První třetinu večera korunovala kompozice weiße farben Klause Langa – rafinovaně propracovaná skladba, v níž spolu komunikovaly zvukové vrstvy a barvy. Světová premiéra Summer Work Petra Bakly byla postavená rovněž v několika vrstvách. Proti Langově statické barevnosti ale postavila neustálý pohyb vzájemně se podněcujících hlasů. Druhá třetina koncertu poté ztratila tah vinou Lying in the Grass, River and Clouds, kterou Marc Sabat napsal spíš jako zvukovou instalaci než koncertní skladbu a udržet při ní soustředění bylo hodně obtížné. Vynikající byla světová premiéra Distant Radio Transmission, v níž si autor Roscoe Mitchell zahrál i sólo na sopránsaxofon. Zábavný mix ruchů a útržků hudby z rozhlasového éteru držel perfektně pohromadě, byl to s nadhledem i skladatelským řemeslem zpracovaný patchwork. Sólový part mimořádně zábavného No. 36 NONcerta for Horn Richarda Ayrese provedl včetně pohybové akce hornista Ostravské bandy Daniel Costello.
Koncert „Hlasy ve svatém Václavu“ přinesl rozsáhlý průřez současnou a nedávnou komorní tvorbou. Kvartet – Unisono č. 2 věnoval Pavel Zemek Novák památce studenta Jana Zajíce, který se 25. února 1969 upálil jako druhý po Janu Palachovi na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Skladatelská práce omezená na jeden hlas pracuje rafinovaně nejen s jeho vedením, ale také s barvou a rytmem, dozvuky, přezníváním a snad i mechanickým domýšlením harmonických vztahů v mysli posluchače. Ouverture Petra Kotíka jako by ve dvou houslových partech reflektovala rozdílné a doplňující se temperamenty Conrada Harrise a Pauline Kim Harris – tedy dua String Noise. 10 Pieces for Wind Quintet skladatele Györgyho Ligetiho provedli virtuózně členové Ostravské bandy. Závěr patřil Composition No. 1, „Dona nobis pacem“ Galiny Ustwolské, jejíž extrémní přístup k hudbě dokáže rozhádat i tak otevřené publikum, jaké mají Ostravské dny. Úterní večer pokračoval až do noci sólovými skladbami v klubu Cooltour.
Středeční koncert nazvaný „Radikální minulost“ byl i v rámci Ostravských dnů mimořádný počin, především svou dramaturgií zaměřenou na progresivní skladby 20. století. Začínalo se kompozicí Central Park in the Dark amerického skladatele Charlese Ivese z roku 1906 – tím se stala vůbec nejstarší skladbou letošního ročníku festivalu. Program provázel krátkými vzpomínkami a postřehy zakladatel a hybatel festivalu Petr Kotík, koncert z Divadla Antonína Dvořáka přenášel i Český rozhlas. Výborně vyzněly následující Structures dalšího Američana Mortona Feldmana. Následoval blok komornějších skladeb – Kotíkova Hudba pro tři, jejíž vrzající a skřípající zvuky smyčců kdysi iritovaly publikum i české hudební funkcionáře, krásná miniatura Olympia Rudolfa Komorouse a minimalistické Two Pages Philipa Glasse – houslisté Conrad Harris, Pauline Kim Harris a klávesista Miroslav Beinhauer hráli jako bezchybně seřízený stroj. Část Afrického cyklu Jana Rychlíka odkazovala k minulému neoklasicismu i budoucímu minimalismu zároveň. Koncert monumentálně vyvrcholil paralelním provedením tří skladeb Johna Cage: Koncertu pro klavír a orchestr, Atlasu Eclipticalis a Winter Music.
Radikální minulosti předcházel komorní koncert v Trojhalí, jehož protagonistou byl Momenta Quartet z New Yorku, v české premiéře Major Thirds Petra Bakly posílený na kvinteto klavíristou Josephem Kuberou. Momenta Quartet se podílel následující den i na programu „Odkaz Rudolfa Komorouse“. Čtvrtek uzavřel Daan Vandewalle skvělým provedením variací Frederica Rzewského The People United Will Never Be Defeated.
V pátek 1. září pak Ostravské dny uvedly jako první v České republice operní dílo Miroslava Srnky, který se stal po úspěchu opery South Pole v Bavorské státní opeře nejsledovanějším českým skladatelem dneška. Na festivalu se hrála jeho předchozí opera Make No Noise, která byla dosud uvedena kromě komorního studia Bavorské státní opery také na festivalu v Bregenzu. Make No Noise je výborně napsané dílo už od libreta Toma Hollowaye, které dobře volenými a nepoetickými slovy buduje přesvědčivé situace. Vyjádření je ponecháno hudbě a především zpěvu. Miroslav Srnka napsal v podstatě čistě pěveckou záležitost, v níž se zabývá výhradně psychologií, děj tu takřka žádný není a události slouží jako opěrné body pro hlavní postavy Hanny a Josepha, které hledají smíření s vlastní minulostí a traumaty i vzájemný vztah. Joseph i Hanna se nakonec sblíží a hudba z jejich společného štěstí vymazává jakoukoli banalitu přeslazeného happyendu. Výborná byla inscenace Jiřího Nekvasila a Davida Baziky zasazená do konkrétního prostoru Trojhalí Karolína, stejně jako nastudování Josepha Traftona a výkon Ostravské bandy.
Opeře Make No Noise předcházel fantastický koncert Neue Vocalsolisten Stuttgart. V kostele sv. Václava provedl sedmičlenný pěvecký ansámbl cyklus madrigalů Salvatora Sciarrina a poté skladby Enna Poppeho, Konstantina Heuera a Friedricha Cerhy. Koncert završila ohromujícím způsobem kompozice Menschen hört Karlheinze Stockhausena. Členové ansámblu při dokonale sjednoceném zpěvu kroužili kostelem, z nějž nakonec vyšli a závěr skladby dozpívali zvenku. Vokální pátek se každou svojí minutou stal mimořádnou událostí festivalu. Devátý ročník Ostravských dnů uzavřel jako obvykle komorní koncert ze skladeb studentů – rezidentů institutu na Janáčkově konzervatoři, která festivalu poskytuje zázemí, a poslední symfonický koncert v Trojhalí Karolína s ONO a Ostravskou bandou. Otevřela jej decentně provedená Varéseho Ionisation, v exhibiční YouHuang skladatele Daniela Lo se vyřádila houslistka Pauline Kim Harris. Vrcholem programu byla světová premiéra Monadologie XXXVII Loops for Leoš, v níž Bernhard Lang chytře a dovedně pracuje s odkazy na hudbu Leoše Janáčka. O neplánovaný citát výstřelu z Příhod Lišky Bystroušky se postaral výbuch jednoho osvětlovacího tělesa, který naštěstí nikoho nezranil, stejně jako nevyvedl z konceptu orchestr. Poslední kompozicí festivalu byla opulentní Trurliade – Zone Zero Olgy Neuwirth, sólový part perkusí provedl Victor Hanna. Dirigování si stejně jako při premiéře ONO předávali Petr Kotík a Bruno Ferrandis.
Devátý ročník festivalu doplnily ještě oficiální uznání a film. Zakladatel Ostravských dní, skladatel, dirigent, flétnista a spiritus agens Petr Kotík obdržel před zahájením letošního ročníku festivalu cenu České hudební rady, v ostravském Cineportu byla také uvedena předpremiéra dokumentu České televize Nezkrotitelný Kotík.