Pacific 231 + Lieutenant Caramel: Aunt Sally
Alone at Last (www.alone-at-last.com)
Výchozí materiál pro toto album pořídili francouzští zvukoví experimentátoři Philippe Blanchard (Lieutenant Caramel) a Pierre Jolivet (Pacific 231) při svých cestách a terénním nahrávání po Blízkém východě. Většina výsledných kompozic se pak rodila po tři roky ve studiu, kolekci na CD však rámují také koncertní záznamy z Dublinu a Beirutu. Samotné terénní nahrávky zde prošly pečlivým střihem a množstvím zvukových úprav, k tomu však přibyl také sampling, čistě elektronické zvuky a surovější rozměr často doplnila také neurvalá elektrická kytara.
Aunt Sally je surrealisticky pestré více než hodinové album, do něhož je možné se opakovaně nořit a opakovaně objevovat další a další „nelogické souvislosti“ mezi charakterově velmi vzdálenými zvukovými událostmi. Hlasu jakési postarší dámy hovořící či sakrálně prozpěvující v románském dialektu kdesi v živém terénu tu mohou podloudně kontrovat chladné syntezátorové kreace, aby poté převzala vůdčí pozici několikanásobná vrstva industriálních šumů, jimž od původního záznamu až k disku stálo v cestě mnoho studiových efektů. Vedle toho nelze zapomenout na různé střípky blízkovýchodní hudby, z neznáma pocházející úryvky hry na preparovaný klavír, nahrávky zvonů, perkusí, nepřívětivého počasí atd.
Vše se děje při velké dynamice i při velkých změnách akustického prostoru, vše přichází nečekaně a nečekaně krátce či dlouho pak také trvá. Mezi šesti tracky lze ovšem sledovat relativně klasické prostřídání informačních náporů na začátku a na konci a statičtějšími tracky uprostřed. Třetí skladbě Bagliore například udává základní charakter po celých jejích téměř sedmnáct minut volně a jaksi odnikud nikam improvizující elektrická kytara s delayem a šťavnatým zkreslením, nad ní se potom odehrávají prapodivné práce se samply hlasu. V páté kompozici L’Autre Massacre pak dominují úryvky etnické hudby a nekompromisní i osudově osamělé úhozy do digitálně efektované kytary.
Na tomto CD je namíchán noise, psychedelie kytarová i abstraktně elektronická, ohmatávání neznámých i nenavštívitelných krajin i interiérů. Odkaz na surrealismus i citát Pierra Schaeffera na obalu o společném jazyce vizuální představy, věci samotné a hluku to vše skládají do rámce, na který lze přistoupit jako k velkému imaginativnímu dobrodružství, k němuž je podnětem také i labyrint obalu-skládačky se sbírkou tištěných fotografií. Pokud ho bude posluchač chtít zažít, rozhodně se mu zde v pořádné porci nabízí.
