O soudobé hudbě a její nové koncepci na Pražském jaru, díl 1.
Kromě toho, že Pražské jaro letos odstartovalo svůj ambiciózní a nadějeplný projekt Prague Offspring, o kterém se dočtete v druhém díle této reportáže, dalo prostor žijícím skladatelům i na dalších koncertech. Zejména pak na projektu Vize a Sny a na koncertě České filharmonie s dirigentem Davidem Robertsonem a klavíristou Ivo Kahánkem.
Znít jako ten druhý
Vize a sny sestávaly ze tří hodinových koncertů, které proběhly všechny během jedné slunečné soboty, 14. května, v Anežském klášteře. Hlavní ideou projektu bylo vytvořit dialog mezi minulostí a současností na mnoha různých úrovních. Spojnicí se v případě prvního koncertu Breathtaking Collective stal hudební nástroj cink. Tiburtina Ensemble společně s Michalem Nejtkem přinesli do Anežského kláštera odkaz středověkých trubadúrek a na večerním koncertu souboru Collegium Marianum vedle sebe zazněli barokní mistři a současní čeští autoři. Důležitým aspektem projektu byl zájem všech interpretů o historicky poučenou interpretaci staré hudby.
Breathtaking Collective má svůj prapůvod v roce 2006, když sopranistka Hana Blažíková potkala Bruce Dickeyho, jenž zasvětil svůj život cinku už koncem 70. let. Blažíkovou fascinoval zvuk nástroje, jehož témbr osciluje mezi zvukem trubky a klarinetu a v mnoha ohledech připomíná lidský hlas. „Cink a soprán mají mnoho společného, pro mě to byl vždycky zvukový ideál, kterému jsem se chtěla co nejvíc přiblížit,” řekla Blažíková Pražskému jaru. „Pro cink je zase důležité znít trochu jako lidský hlas. Oba se tedy snažíme o totéž – znít jako ten druhý.” Od roku 2014 Blažíková a Dickey vystupují na koncertech s různými dalšími hostujícími specialisty na starou hudbu právě pod názvem Breathtaking Collective.
Na Pražském jaru se představili s programem, ve kterém se vedle renesančních a raně barokních autorů objevili žijící komponisté Ivan Moody, Julian Wachner a řecká skladatelka Calliope Tsoupaki (celý program zde). Moody a Tsoupaki si vzali požadavek umělců – tedy to, aby jejich hudba korespondovala s původním repertoárem – tak moc k srdci, že by návštěvník bez programu mohl v určitých momentech váhat nad tím, jestli poslouchá starou nebo novou hudbu. Typické melodické obrysy a běhy, které autoři svěřili cinku či viole da gamba, byly obohacovány názvuky Byzance a pravoslavné liturgie. Porozumění tomu, jak cink funguje a co na něm dobře zní, bylo ze skladeb zřejmé a patrně šlo oběma těmto tvůrcům daleko víc o to napsat přirozeně znějící part pro cink, než vytvořit něco radikálně nového. Kombinace netradičních intervalových kroků a celkově meditativní a někdy i rapsodický charakter těchto skladeb připomínal slavná alba Officium a Officium Novum z dílny vydavatelství ECM, na kterých spolupracoval Hilliard Ensemble se saxofonistou Janem Garbarkem. Julian Wachner oproti tomu vytvořil neoromantickou skladbu, která by mohla být klidně instrumentována pro úplně jiné nástroje. V každém případě by zněla jako nedotažený mix mezi Edwardem Elgarem a soundtrackem z nějakého britského kostýmního dramatu.
Hana Blažiková dle svých slov společně s Dickeym usiluje nejen znít jako ten druhý, ale také docílit stavu, kdy má posluchač problém rozeznat lidský hlas od „hlasu“ cinku. Jejich vynikající interpretační výkon k těmto příjemně matoucím chvílím dopomohl. Kromě Wachnerovy skladby se takové intimní spojení vydařilo i stran repertoáru a koncert přinesl organicky plynoucí hudební hodinku, která vyznívala homogenně, byť některé po sobě jdoucí skladby dělilo více jak čtyři sta let.
Skřítci z minulého století a cembalo na dietě
Daleko větší kontrasty přinesl koncert o deváté večerní. Na něm vystoupila Jana Semerádová, spiritus agens celého projektu Vize a sny, společně se svým souborem Collegium Marianum. Dvojitý barokně-soudobý hamburger měl následující složení: Vivaldi – Dřízal – Vivaldi – Gemrot – Telemann. Nemá smysl se obšírně rozepisovat o interpretačním umění Semerádové souboru. Poslouchat hudbu barokních mistrů v jejich podání je svátečním zážitkem. Nadšení jednotlivých hráčů a esprit, se kterým se pustili do dramatických i lyrických vět jednotlivých koncertů byl obdivuhodný.
Je pozoruhodné, že pánové Vivaldi a Telemann zněli více aktuálně, živě a současně než skřítci a přízraky ve skladbě Jiřího Gemrota, která vznikla v roce 2020. „Jde mi o to, aby moje hudba byla moderní, ale přístupná.“, řekl Gemrot v rozhovoru pro OperaPlus. „Chci, aby moje skladby fungovaly nikoliv na festivalech moderní hudby, ke kterým nemám důvěru, ale na normálních koncertech vedle Brahmsů, Dvořáků, (…) a podobně a aby neudělaly ostudu.“ Nevím, jestli Gemrot obstál vedle Vivaldiů, rozhodně se mu ale podařilo vytvořit partituru, která zněla jak z minulého století. Moji kolegové použili slovo „starosvětský“, nebo že skladba připomínala „výsek hudby Zdeňka Lišky“. Vskutku, z Gemrotových elfi e fantasmi se všemi jeho rozverně strašidelnými tremoly sálala předrevoluční česká hudební estetika a její zařazení i vznik vzbuzuje otazníky.
Do programu byla ještě zařazená přehledně vytesaná drobnost od Jana Ryanta Dřízala. Původně bylo jeho Jméno růže koncipováno jako vánoční dárek pro Janu Semerádovou. Barokní sekvence v tomto drobném dílku překlopil do vlastního systému terciových souzvuků. Podobně jako v jiných svých skladbách i tady Dřízal dokázal vytvořit přívětivý tonální systém, který zní povědomě a zároveň nově. Part flétny byl zčásti improvizační a rozvíjel se nad dietním partem cembala, které kromě terciových sekvencí rozeznělo i harmonická spektra. I přes svou svěžest působilo krátké dílko na festivalovém pódiu trochu nepatřičně. Možná mělo zůstat tím, čím původně bylo, vánočním dárkem.
Ztracený hlas trubadúrek jako inspirace pro světovou premiéru
Nejambicióznější skladbou z trojice koncertů projektu Vize a sny byla premiéra skladby Trobairitz od Michala Nejtka, která se rozezněla o sedmé hodině. Na rozdíl od ostatních skladeb byla Nejtkova přibližně padesátiminutová kompozice objednaná přímo Pražským jarem. Iniciátorkou projektu, ve kterém Nejtek navazuje dialog s odkazem středověkých trubadúrek, byla umělecká vedoucí Tiburtina Ensemble, Barbora Kábatková. Na tři větší celky dělený vokálně-instrumentální cyklus střídal čísla zpívaná v okcitánštině a v češtině. „Dvě třetiny času zabral výběr textu a uvažování nad tím, v jakém budou jazyce,“ zmínil Nejtek v rozhovoru pro Český rozhlas. Nakonec vybral původní, staré okcitánské texty a novodobé české překlady. Některé vznikly přímo pro tento projekt. I proto se Nejtek rozhodl začlenit hlas překladatelů do dramaturgie celého díla. Z reproduktorů zněly i záznamy ze zkoušek, které vzbuzovaly zvláštní pocity pomíjivosti i blízkosti, podobně jako strohé zbytky odkazu Trubadúrek, který všehovšudy obsahuje jednu dochovanou píseň od Beatritz de Dia a několik textů často erotického rázu. Dobře rozvržená dramaturgie způsobila, že bezmála hodinová kompozice držela pohromadě a příjemně ubíhala. V některých částech jako kdyby Nejtek vědomě pomrkával na svého někdejšího učitele Svatopluka Havelku, jehož pozdní tvorba také pracovala s dávnými a zapomenutými hudebními kulturami. Inu, jak to shrnul jeden návštěvník po koncertě, bylo to takové „pěkné, trubadúrské.“ Více o skladbě se dočtete v naší rubrice partitury a provedení.
Stejně jako Breathtaking Collective a Collegium Marianum i Tiburtina Ensemble předvedl skvělé výkony. Nejtek se představil i jako dirigent a soubor kromě pár nepřesností a jednoho rozklížení v nástupech držel pěkně pohromadě. Vysoká kvalita interpretace ve všech třech koncertech projektu Vize a sny opravdu brala dech, tak jak si to Hana Blažíková a Bruce Dickey představovali při pojmenování svého ansámblu. I přes křehkosti a nebezpečenství, kterým staré nástroje čelí, se všem zúčastněným dařilo vytvářet krásný zvuk. Celý projekt Vize a sny působí s odstupem soudržně, dramaturgie přesvědčivě, to také díky jeho konání v prostorách kláštera z 13. století. Dle slov Josefa Třeštíka se nicméně nepočítá s opakovaným zařazením stejně koncipovaného projektu do příštího ročníku.
Při bližším pohledu je znatelné, že mnohé soudobé skladby z tohoto projektu byly napsány pro úplně jiné příležitosti. Breathtaking Collective hraje na svých koncertech dva základní programy, z nichž pro vystoupení na Pražském jaru vybrali již hotové skladby ve spolupráci s vedením festivalu. Skladby pro Collegium Marianum se zrodily díky její umělecké vedoucí. Slyšeli jsme tak skladby zcela jiných rozměrů, estetik i ambicí. Společné měli hlavně to, že vznikly (či měli vzniknout) interpretům na tělo. Určitou prevalenci měli také autoři, kteří střídali komponované části s improvizací a spontaneitou. V případě Tsoupaki a Moodyho šlo asi o improvizaci vypsanou (autoři nebyli přítomní), u Dřízala a Nejtka volnou. Hezky to shrnul Nejtek ve zmíněném rozhovoru: „Mezi kompoziční principy patří, že hudba může obsahovat nějaké doprovodné patterny, ostinátní motivy. Já mám moc rád, když je třeba zpěvní linka svobodná. Když svobodně pluje nad mechanickým opakováním a přináší tak něco, co se nedá předvídat. A to mě prostě strašně baví a dráždí.“ Zdá se, že v dialogu se starou hudbou autoři a autorky intuitivně inklinují právě k hledání rovnováhy mezi opakováním určitých celků či schémat a volností jiných složek a hlasů. A neplatilo to jen pro projekt Vize a sny, ale také pro autora skladby, která zazněla v pátek 20. května v Obecním domě.
Hejbni kostrou!
„Hýbej se, hýbej. Blahoslavený ten, který kráčí,“ píše Olga Tokarczuk ve svém oceňovaném románu Běguni v překladu Petra Vidláka a Pavla Peče. Román krom jiných témat zkoumá lidskou potřebu nezůstávat na místě a být neustále v pohybu. Mnohé aspekty pohybu, chvění, pnutí v reálném prostoru i v lidské psýché ilustruje laureátka Nobelovy ceny také na příběhu ruské pravoslavné sekty Běgunů, kteří věřili, že ďábel má moc nad těmi, kteří se nehýbou.
Pokud by se Michal Rataj, dlouholetý vysokoškolský pedagog a skladatel, ve svém životě neodhodlal posouvat skrze komponování neustále nějakým směrem a neustrnout tak v myšlení i v názorech, možná by ďábel vyhrál i nad ním. „Movis odkazuje k pohybu,“, potvrzuje inspiraci skladatel a dál o své skladbě pro klavír a orchestr v medailonku pro Pražské jaro říká: „[kompozice] byla hodně inspirovaná klavírním recitálem belgického klavíristy Daana Vandewalla, který jsem měl možnost slyšet v Atriu na Žižkově v Praze.“ Daan Vandewalle tehdy hrál skladbu The People United Will Never Be Defeated! od nedávno zemřelého Frederika Rzewského a Rataje okouzlil způsob, kterým Vandewalle improvizoval. Tento moment definoval pozdější podobu koncertu, ve kterém se nad orchestrální partiturou samostatně rozvíjí part sólového klavíru jako „paralelní svobodná entita.“
Ve skladbě Movis se Rataj kromě napětí mezi kreativně pohyblivou improvizací a pevně daným materiálem zabývá tvary. Abstraktní tvary, které malíř vytváří v prostoru, musí skladatel projektovat v čase. Tahy Ratajova štětce v první části skladby plynuly hladce a kontinuálně v podobě stupnicových běhů, došlo i na více pointilistické rozvržení či na štětce většího kalibru, když místo útlého jednohlasu zněly širší, tlustší zvukové objekty. Klavírní part se v jednu chvíli zcela oprostil od not a sólista se pustil do několikaminutové kadence. Daan Vandewalle, který se ujal premiéry Ratajovy skladby na Ostravských dne nové hudby v roce 2019 (více zde), volil zcela jiný přístup, než který mohli slyšet posluchači v jarní páteční večer v Obecním domě. Zatímco belgický klavírista se dlouhodobě exkluzivně věnuje interpretaci soudobé hudby, Ivo Kahánek je představitel tradiční klavírní interpretace a technické virtuozity.
Umělec, jenž nedávno vydal kompletní Dvořákovo klavírní dílo na čtyřech CD, našel v poslední době zalíbení v nové hudbě. Poté, co pro koncert v DOX+ v červnu roku 2021 nastudoval part klavírního koncertu od Johna Cage, se vrhl do skladeb Petra Kotíka i Rudolfa Komorouse. Pro svoje letošní vystoupení na Pražském jaru přišel s přáním zahrát si Rataje. Ani Česká filharmonie není orchestr primárně stavěný na hraní soudobé hudby, byť s ní samozřejmě má velké zkušenosti. I tak bylo do určité míry nevšedním a vítaným zážitkem slyšet dílo původně psané pro specializovaný festival Ostravské dny v podání tradičního orchestru a donedávna i tradičního interpreta. A tím příjemná překvapení nekončila. David Roberston se společně s filharmonií a vedením orchestru domluvili na odvážné dramaturgii. Koncert začal Ivesovou The Unanswered Question, na níž volně navázal Ratajův Movis: skladatel v rozhovorech dával k dobrému, že právě tato skladba ho uvedla do světa progresivní hudby 20. století a tak měl z takové dramaturgie neobyčejnou radost. Po takové první polovině by ledajaký dramaturg sáhl po nějaké ohrané jistotě, ale ne tak Robertson. V druhé půli na posluchače čekala úžasná a neuvěřitelná Ivesova Čtvrtá symfonie. Česká filharmonie se ten večer předvedla ve skvělé formě. Nezbývá než si přát, aby mírná průchodnost mezi Pražským jarem a Ostravskými dny nové hudby, kterou Ratajův Movis naznačil, pokračovala i v příštích ročnících.
Byť se projekt Vize a sny i koncert České filharmonie výrazně promítl do celkového obrazu toho, jak si současná komponovaná hudba stojí na Pražském jaru, to nejlepší mělo teprve přijít. V pátek 28. května festival otevřel novou kapitolu v rámci své dramaturgie i dlouhodobé strategie jménem Prague Offspring. Přečtěte si o ní v druhém díle.