- Inzerce -

Partitura a provedení – Michal Nejtek: Trobairitz

Erotika, fyzická rozkoš i vznešené city a duchovní zásnuby jdou ruku v ruce v textech středověkých trubadúrek, jejichž hudba zůstala až na jednu výjimku zcela zapomenutá. Po osmi stoletích zhudebnil staré básně skladatel Michal Nejtek. Premiéru jeho kompozice Trobairitz uvedl festival Pražské jaro.

„I vzala Maria prorokyně, sestra Aronova, buben v ruku svou, a vyšly za ní všecky ženy s bubny a s píšťalami,“ líčí druhá kniha Mojžíšova zpěv žen, kterým oslavovaly zhoubu faraonova vojska v Rudém moři. Pokud byla Maria také autorkou oné písně, lze ji považovat za nejstarší písemně zmíněnou skladatelku a občas se tak i děje.

Komponující ženy byly stovky let pokládány spíš za výjimku či anomálii, dodnes se v souvislosti s nimi mechanicky uvádí několik stále stejných jmen. Poučné výklady o skladatelkách minulosti obvykle začnou u Hildegard von Bingen, aby přes Claru Schumann doklopýtaly k Američance Amy Beach. Dnes už je situace naprosto odlišná a neustále se rozrůstající online seznam skladatelek nazvaný Many Many Women uvádí v současné době více než dvanáct set jmen. V drtivé většině se přitom jedná o skladatelky žijící dosud či alespoň donedávna.

Velmi specifickou skupinu komponujících žen tvořily ve 12. až 13. století okcitánské trubadúrky zvané trobairitz. V rámci trubadúrské tvorby představovaly naprostou menšinu – uvádí se přibližně jedno procento. Z jejich tvorby se navíc dochovala pouze jedna zhudebněná báseň, zbytek jejich odkazu tvoří pouze texty. Připomínají tím začátky hudebního dramatu: za nejstarší operu je pokládána Dafne, z níž se rovněž dochovalo pouze libreto Ottavia Rinucciniho. Navíc v prvních operách šlo také především o kultivovaný hudební přednes textu, který se teprve později transformoval do virtuózních exhibic přešlechtěných hlasů.

Texty okcitánských trubadúrek posloužily jako základ pro kompozici Trobairitz, kterou Michal Nejtek napsal na objednávku Pražského jara. Její premiéra se odehrála v rámci festivalového projektu Vize a sny, který na třech koncertech v Anežském klášteře propojil během jednoho odpoledne starou a současnou hudbu. Provedení Trobairitz tvořilo prostřední produkci a především při ní došlo k nejdůkladnější symbióze mezi historií a dneškem. Ženský vokální soubor Tiburtina jako by Nejtkovým prostřednictvím splácel dluh svým dávným kolegyním, o jejichž existenci už dnes málokdo něco tuší.

Osm vybraných textů zhudebnil Nejtek částečně v okcitánštině a částečně v českých překladech Jiřího Holuba a Josefa Prokopa. Jedná se o dobrý kompromis, který posluchačům dopřává zvláštní a zároveň povědomý zvuk okcitánského jazyka, ale také možnost bezprostředního porozumění textu. Báseň Lombarďanka je v Trobairitz zhudebněná v původním znění i v překladu. Tvorba trubadúrek se od jejich mužských protějšků v principu nijak neliší, její podstatou je láska v mnoha podobách – od erotické až po duchovní a obětující se. Charakteristické je, že řadu textů lze vnímat z různých úhlů pohledu najednou.

Před provedení samotné Trobairitz partitura umožňuje zařadit skladbu trubadúrky jménem Comtessa de Dia. Jedná se o kompozici A chantar, která se jako jediná dochovala i s hudbou. V Anežském klášteře ji s doprovodem svých gotických harf provedly sopranistky Barbora Kabátková a Hana Blažíková. Obě se poté jako součásti Tiburtiny zapojily do premiéry Trobairitz.

Provedení Nejtkovy kompozice trvá přibližně padesát minut. Charakteristická je pro ni práce s vodorovnými melodickými a rytmickými liniemi, které tvoří dohromady soudržný celek. V melodice se velmi často objevují modální postupy, které mohou dnešního posluchače přivést k pocitu, že slyší ozvěny staré církevní hudby nebo také lehce exotických folklorních vlivů. Vrstvy melodických linií v případě Trobairitz nelze chápat jako polyfonii, ale spíš jako rytmicko-melodické puzzle, pro jehož správné vyznění mají extrémní význam vzájemně se propojující barvy lidských hlasů i použitých nástrojů.

Partitura dělí pěvecké hlasy na soprán I, soprán II a alt. Pro instrumentální složku pak požaduje hackbrett (při premiéře bylo použito psalterium), nyckelharpa, perkuse (tvořila je malá bicí souprava a krotály) a přenosné varhany portativ. Ty plnily funkci zvukového spoje mezi lidskými hlasy a instrumenty, které se jinak skládaly převážně z nástrojů rozeznívaných drnkáním nebo paličkami. To částečně platí i pro nyckelharpu, na niž se obvykle hraje smyčcem. V rámci Trobairitz má nyckelharpa velkou volnost a její zvuk představuje v instrumentální složce klíčovou sjednocující kvalitu. Součástí kompozice jsou také čtyři elektronické pasáže, které se pouštějí z nahrávky: preludium, dvě interludia následující po druhé a páté části, a závěrečné postludium.

 

1 Carenzo

Carenzo, za manžela vdát se mám, / však plodit děti za žal pokládám, / neb ňadra se pak z pevných v zplihlá změní / a z břicha je jen pupek povolený (text: Alais, Iselda a Carenza).

Perkuse na začátku improvizují, přidává se k nim nyckelharpa v rámci předepsané řady a v navržených rytmických vzorcích. Tento postup se s obměňovanými řadami několikrát vrací.

Nyckelharpa hraná smyčcem unisono s varhanami.

 

2 Lombards

Že Lombarďanka v očích má tak smavý třpyt, / já pro ni chtěl bych z Lombardie být (text: Lombarda, *1190)

Sopranistka se doprovází opakovanými patterny harfy, časté změny taktu nenechají hudbu mechanicky plynout a dodávají vyznění textu zvlněný charakter. Partitura zde také výslovně požaduje sólový zpěv. Pokud to neuvádí, zpívá melodickou linku více hlasů unisono.

Dvě harfy s krotály vytvářejí éterické prostředí se zřetelnými zvukovými centry.

 

3 Ja de chantar

Na zpěv bych si měla nechat zajít chuť, / neboť doposud / zpěv jen lásku ztrpčoval (text: Castelloza, začátek 13. století).

Čistě pěvecká linka podobná chorálu se rozdvojí do kvintového dvojhlasu.

 

4 Lombarda

Dobrý vkus tříbí, / komu se líbí / některá z nich; však stále tu / zrcadlo vaše chybí.

Stejný text jako ve druhé části, ale tentokrát zhudebněný v českém překladu. Mezi soprán I a alt vstupuje v rytmickém posunu soprán II. Varhánky vstupují s jednoduchými harmoniemi.

 

5 Tantz salutz

Mnoho pozdravů a mnoho lásky / a mnoho dobrého a mnoho cti (text: Azalais d’Altier, začátek 13. století).

Fragment textu připomíná zpívanou pohlednici v pohybu a pestrých barvách, i když se má zpívat ledabyle jako při uklízení. Sólový zpěv střídá instrumentální mezihra, zpěv se vrací ve dvojhlasu naznačujícím kánon.

 

6 Přemnoho jsem se soužila

 Jej sevřít bych tak toužila / nahého v pažích ze všech sil (text: Beatritz de Dia, *cca 1140).

Ke zpěvu se postupně přidávají jednotlivé nástroje, nyckelharpa a hackbrett hrají unisono.

 

7 Na Maria

…vám jsem dala své srdce a svou touhu / a ve vás je veškeré mé štěstí / a pro vás tak často vzdychám (text: Bieiris de Romans, první polovina 13. století).

Vrací se zpěv bez doprovodu jako ve třetí části, tentokrát také bez dvojhlasu.

 

8 Zase přišel chladný čas

Velký cítím v srdci mráz / a vy za cizí mě máte, / vím, že ztratil mnohý z nás / víc, než získal s velkým chvatem (text: Azalais de Porcairagues, konec 12. století).

Dvacetivteřinová prodleva zahajuje poslední část. Na jejím provedení se podílejí všichni včetně obou harf, společný závěr umlká a rozplývá se v elektronickém postludiu.

 

Premiéra Trobairitz v Anežském klášteře

Projekt Vize a sny iniciovala flétnistka, vedoucí orchestru Collegium Marianum a také členka umělecké rady Pražského jara Jana Semerádová. Ansámbly orientované především na starou hudbu se na třech koncertech představily nejen ve svém obvyklém repertoáru, ale přidaly k němu též důraz na současnou tvorbu. Sama Semerádová se svým Collegiem provedla v závěrečném bloku dvě světové premiéry skladeb Jméno růže od Jana Ryanta Dřízala a Elfi e fantasmi od Jiřího Gemrota.

Na prvním ze tří koncertů vystoupil projekt Breathtaking Collective, jehož jádro tvoří sopranistka Hana Blažíková a hráč na cink Bruce Dickey. Oproti převaze staré hudby na svých běžných koncertech i na společných albech tentokrát podíl obou složek vyrovnali. Jejich zásluhou také zazněly v rámci všech programů dvě skladby, jejichž autorkou byla žena – v tomto případě řecká skladatelka Calliope Tsoupaki. Převaha ženských interpretek v celém projektu přitom byla jednoznačná.

Prostřední blok patřil kompozici Michala Nejtka nazvané podle okcitánských trubadúrek Trobairitz. Samotné provedení mělo vysoké interpretační parametry navzdory několika zaváháním. Partitura je především rytmicky velmi náročná a první provedení představuje vždy jen začátek skutečného života nové skladby. V případě Trobairitz by bylo výborné, kdyby došlo na další provedení, kde by se kompozice interpretačně usadila a mohla se nahrát na CD.

Jistý kámen úrazu představovaly při premiéře elektronické pasáže: snad proto, že hrály příliš decentně. Část publika orientovaná spíš na starou hudbu je zřejmě pokládala za zvukový podkres k pauzám mezi jednotlivými částmi skladby a bavila se mezi sebou. Rušivé hovory posluchačů v první řadě se pokoušel tlumit i Nejtek, který provedení své premiéry dirigoval.

Elektronické pasáže však představovaly pouze jeden z mála marginálních problémů. Klady kompozice i jejího provedení naopak podtrhla akustika Anežského kláštera. Jednak v ní báječně zněl zpěv, na němž celé provedení pochopitelně stálo, ale nádherně se v ní rozeznívaly také alikvoty strunných nástrojů i melodických perkusí – souzvuk gotických harf s krotály byl fascinující. Instrumentální složka hrála s účelností chytré doprovodné kapely, která se netlačila dopředu, ale zároveň byla stále fixovaná na pěvecké linie. Fungovala spíš jako další část hudební mozaiky než jako pouhý doprovod.

Průběh a koncepci celého večera se autor tohoto textu pokusil shrnout na serveru Aktuálně.cz.

Michal Nejtek: Trobairitz. Tiburtina Ensemble, umělecká vedoucí Barbora Kabátková. Margit Übellacker – psalterium, Marco Ambrosini – nyckelharpa, Catalina Vicens – organetto, Martin Novák – perkuse. Světová premiéra 14. května 2022, Anežský klášter, Praha.