Partitura a provedení – Jakub Rataj: Aether

  
75

Aether je v řecké mytologii jméno pro personifikovanou oblohu či prostor. Ve starých fyzikálních mýtech se tak nazývala látka, díky které se údajně šířilo elektromagnetické vlnění. Na oba tyto významy naráží titul skladby Jakuba Rataje Aether, která byla jednou ze čtyř světových premiér letošního ročníku festivalu Pražské jaro. 

Název skladby Aether připomíná použití thereminu, ačkoliv zde rozhodně nemá úlohu speciálního sólového nástroje. Zdrojem zvuku thereminu je totiž elektromagnetické vlnění, které se podle představ předeinsteinovských fyziků šířilo právě hypotetickou substancí zvanou aether – thereminu se dříve podle toho také někdy říkalo aetherofon. V prázdném prostoru, který si staří Řekové personifikovali do bytosti zvané rovněž Aether, se zdála možnost šíření elektromagnetického vlnění nemožná – aspoň dokud Albert Einstein nepopsal duální povahu elektromagnetického záření, které se může chovat jako vlna i jako částice.

Ratajův Aether je z jistého hlediska typická skladba na objednávku – festival zadal skladbu do konkrétního programu, kde bylo předem jasné obsazení a v první řadě šlo o použití thereminu. Program večera věnovaného stále oblíbenějšímu elektronickému nástroji se navíc točil kolem Fantazie pro theremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír Bohuslava Martinů – Jakub Rataj šel v rámci možností maximalistickou cestou, využil všechny hudebníky, kteří byli k dispozici, a klavír ještě vytunil rovněž stále oblíbenějším elektronickým smyčcem ebow.

Jakkoliv může použití ebow v kombinaci s celkovým obsazením evokovat skladbu postavenou na táhlých souzvucích, dronech a kolísavých glissandech, pravda je vlastně úplně opačná. Podstatou Aetheru je rázný a striktní puls, který se z počáteční jednoty postupně rozpadá, proměňuje se jeho rytmus i intenzita, ale po celou dobu působí dojmem, že jeho zdrojem je uzavřený biotop živých organismů. Takový pocit ještě podtrhuje občasná nejasnost toho, který nástroj je zdrojem konkrétního hlasu. Skladatel sice přímou inspiraci fyziologickými procesy nikde neuvádí, ale při pohledu i poslechu se myšlenky na ni vynořují samy od sebe.

Obecné interpretační pokyny vedou k pregnantnímu a přesnému výrazu: „Hrejte stále bez crescenda, decrescenda i bez vibrata, pokud není uvedeno jinak. Závěry frází a artikulace by měly být ostré a precizní, protože ve většině případů slouží jako spouštěcí mechanismus následujících gest. Velmi důležité je nalézt správnou rovnováhu témbru mezi komplexními ‚dýchajícími‘ zvuky a tóny s plnou intenzitou. Témbr jednotlivých gest by měl zůstat homogenní v tichých a křehkých partiích, stejně jako v expresivních částech skladby.“

Pokud Jakub Rataj mluví v interpretačních pokynech o „gestech“, jsou to právě ony dříve zmíněné pulsy, které při zachování požadovaného homogenního zvuku působí velmi masivním dojmem i při komorním obsazení. A navzdory střednímu tempu také ženou skladbu dopředu s pocitem neubývající energie. Jako by se někde hodně hluboko skrývalo minimalistické jádro, které na jednom opakovaném základním vzorci buduje živý a nepokojný výsledek.

Světová premiéra skladby Aether se odehrála 24. května 2019 v Rudolfinu v rámci festivalu Pražské jaro. Hráli Carolina Eyck na theremin, Alžběta Jamborová na hoboj, Karel Košárek na klavír a Bennewitzovo kvarteto.

Pulsy či gesta znějí na začátku Aetheru skutečně homogenně v celé skupině nástrojů. Celkový zvuk zjemňují multifonie hoboje, energicky do něj vpadají glissanda klavíru. Ráznost pulsace umocňují rychlé přechody z piana do fortissima.

Z kompaktního tepu vypadává klavír a hoboj a ozývají se tichá a nervní tremola smyčců. Theremin prochází skladbou kolísavě, ale nepřetržitě.

Přibližně před polovinou skladby glissanda mění svou délku i pravidelnost, objevují se rychlé běhy profukovaného hoboje i souzvuky plných a nedomáčknutých („dýchajících“) tónů houslí.

Skladba snižuje tempo z 88 na 64 bpm, zároveň se ale stále víc rozpadá do krátkých úseků a proměnlivých paralel mezi jednotlivými hlasy. Ve výsledku tím celkového pohybu přibylo navzdory nižšímu tempu.

Potom se skladba ustálí na jednom rovném tepu, ztiší se a ještě zpomalí.

Zároveň v ní ale neustává pohyb vpřed, i když se zdá být dynamicky na ústupu.

Teprve v závěru se opět probudí táhle pulsující zdvihy, ale skladba setrvává v nízké dynamice a končí společným výdechem thereminu, hoboje a klavíru.

O premiéře skladby Aether napsal Jan Borek v časopisu Harmonie: „Přibližně desetiminutová skladba je postavena na vlnách – nádeších a výdeších, výjezdech a sjezdech – utnutých, než se stačí rozvinout melodie, celá forma pak má také dva dynamické vrcholy, jako jakási sinusoida. Místy expresivní æther se nespoléhá na avantgardní techniky, místo toho se zaměřuje na možnosti užšího propojení jednotlivých zvukových linií. Carolina Eyck tak v reálném čase pracovala s různými nastaveními zvuku a průběhu tónu, včetně efektní basové polohy či mikrotonálního vzestupu, čímž dále obohacovala ‚výsledný mix‘.“