Když vkročíte do vstupní haly multifunkčního areálu Centquatre nedaleko pařížského Severního nádraží, přivítají vás stereotypní rytmy hip hopu. Hloučky mládeže, ležérně postávající nebo nacvičující při hlasitě reprodukované hudbě nejnovější figury street dance, příliš nenasvědčují tomu, že zde má být za chvíli zahájen letošní ročník festivalu Présence électronique, festivalu elektronické a elektroakustické hudby, pořádaný Národním audiovizuálním ústavem (INA GRM). Podobně jako my zde bloudí i další návštěvníci, až si nakonec všimneme nenápadného černobílého plakátu. Přece jen jsme tu správně. Šipky nás vedou až do nejzadnějších prostor, kde se nachází tiskové středisko. Stavíme se do fronty na lístky, na nichž po obdržení čteme „vstup volný“. Bohužel je již krátce po sedmé hodině večer a festival začal přesně. Necelá padesátka návštěvníků včetně nás čeká před vchodem do sálu, až David Behrman dohraje svoji první skladbu pro syntezátor Runthrough 21c. Na druhou skladbu View Finder, kterou známe z alba Unforseen Events z roku 1991 vydaného na labelu XI Philla Niblocka, se již dostáváme dovnitř. Salle 400, jak se jmenuje suterénní koncertní sál, je od podlahy až k vysokému stropu nasvícen čtyřmi různobarevnými paprsky. Uprostřed stojí David Behrman za počítačem, z něhož se loudí kouzelné elektronické předivo doprovázené citlivou hrou na trubku Carol Robinson. Čas neznatelně plyne, zvuk i akustika sálu jsou dokonalé. První ze série koncertů letošního ročníku Présence électronique je za necelou hodinu u konce. A návštěvníky festivalu čeká v tento den a během víkendu dalších sedm koncertů slibujících elektroakustické hody.
Festival, jehož první ročník se uskutečnil v roce 2005 pod vedením Christiana Zanésiho, předního skladatele akusmatické hudby, v předchozích letech nabídl konfrontaci akademického světa elektronické a elektroakustické hudby na straně jedné (Pierre Schaeffer, Pierre Henry, Edgar Varèse, Bernard Parmegiani, Luc Ferrari, Denis Dufour, Karlheinz Stockhausen, Jean Schwarz) a světa experimentální a populární elektronické hudby na straně druhé (Kim Cascone, Richard Chartier, Amon Tobin, Alva Noto, Chris Watson, Philip Jeck, Nurse With Wound). Skladby znějí ze záznamu za zvukové režie od mixážního pultu, jak tomu často u elektronické hudby bývá, a v některých případech naživo ve spojení s klasickým nástrojem či hlasem.
Navštěvujeme tři večerní koncerty, které se konají v již zmíněném areálu Centquatre, avšak nikoli v podzemí, nýbrž v podstatně větším, pro tento účel vytvořeném sále zvaném Nef Curial. Prostor je ze všech stran kromě proskleného stropu ohraničen těžkými závěsy pohlcujícími dokonale okolní zvuky a tvořícími žádoucí zatlumení prostoru. Zvukový zážitek zprostředkovává Acousmonium, sestava čtrnácti reproduktorů vyrobených na míru pro INA GRM doplněná výkonným aparátem od Meyer Sound, sestávajícím z dalších dvaceti šesti reproduktorů. Hlediště sálu pojme cca pět set posluchačů a je vždy zcela zaplněno. Zvukové režie skladeb znějících ze záznamu se za mixážním pultem ujímá ředitel festivalu Daniel Terruggi nebo umělecký šéf Francois Bonnet. Jedna z žijících legend francouzské elektroakustické hudby, pětaosmdesátiletý François Bayle, se při provedení své skladby La Fin du Bruit z roku 1980 sám staví k mixážnímu pultu a jemně dolaďuje zvuk. Během několika vteřin šestnáct minut dlouhá, pestrá a barevně znějící elektronická skladba vtáhne posluchače do svého světa. Dalším skvostem je osmiminutová skladba Fabric for Ché z roku 1967 od Jamese Tenneyho. Mohutný elektronický příboj většinu posluchačů přiměje použít ušní ucpávky. Ale zvuk je precizní a čistý, intenzita nevadí a bez ucpávek lze vnímat každý detail. Se zajímavým příspěvkem nazvaným To Have Elements Exist in Space se představuje Stephan Mathieu, jehož základem je grafická partitura December 52 od Earla Browna. Intenzita velmi monotónní a pozvolna se proměňující skladby je pro většinu posluchačů opět za hranicemi snesitelnosti, i François Bayle si zakrývá uši. Od mixážního pultu spouští Daniel Terruggi divokou devítiminutovou elektronickou skladbu Turpituda chorvatského skladatele Iva Malce. Thomas Ankersmit se svým modulárním syntezátorem, jemný elektronik Akira Rabelais či sběratel elektronicky modulovaných přírodních zvuků Andrew Perkler či Kara-Lis Coverdale kombinující ve svých nestandardních partiturách tzv. „bad scores“ elektroniku s přednatočenými hlasy uvádějí skladby naživo z pódia ze svých laptopů, Hild Sofie Tafjord, mj. členka souboru zeitkratzer, spojuje elektroniku s lesním rohem. Nejdelšími příspěvky všech tří večerů jsou vždy poslední vystoupení, která však představují to nejméně zajímavé, co na Présence électronique bylo ke slyšení. Sean Canty a Miles Whittaker alias Demdike Stare se svými DJ-setem za použití diskotékových rytmů ani primitivně melodický set tria Cannibal (Cameron Jamie, Caroy Loren, Denis Tyfus) nezapadá do atmosféry festivalových příspěvků a nároční diváci to dávají najevo předčasným odchodem. Snad jen poslední večer alespoň částečně splní očekávání duo se zvláštním názvem Minibus Pimps, které tvoří John Paul Jones – ano, někdejší basák ä klávesák z Led Zeppelin – a Helge Sten známý ze svého ambientního projektu Deathprod. Ale i v tomto případě byla stopáž nadměrná a oba kytaristé se při hojném požívání elektronických efektů spíše hledali, než nacházeli.
Tři koncertní večery v Paříži uběhly jak voda v Seině. Akademici výrazně předčili neakademiky. Hudební i zvukový zážitek si nesmazatelně uchovám a budu si jen přát, abychom se v budoucnu mohli dožít podobné akce i u nás.
David Behrman a Carol Robinson. Foto INA – Didier Alland
Francois Bayle. Foto INA – Didier Alland
Kara Lis Coverdale. Foto INA – Didier Alland