Nizozemský kytarista a skladatel Siebren Smink se představil s novým komorním projektem bez rytmiky.
„Obklopuji se lidmi, hudbou nebo čímkoli jiným, co mě vzrušuje a inspiruje, co mě nutí psát tu nejlepší hudbu, jakou umím,“ prohlásil šestadvacetiletý kytarista Siebren Smink. „Až je hudba hotová, požádám hudebníky, kterým opravdu věřím, aby mi pomohli dílo vynést z poznámek na papíře na světlo světa.” Nyní sestavil v domovském Amsterdamu nové kvarteto, jemuž dal jméno Areia. Ten byl zvolen narychlo kvůli nečekanému koncertu, v době, kdy Siebren s nadšením sjížděl nahrávku Wayna Shortera Native Dancer s úvodní peckou Ponta de Areia. Hudebníky, kterým tentokrát věřil, studovali v Amsterdamu a již tu setrvali: pianista Adrián Moncada, trumpetista Antonio Moreno Glazkov, oba původem ze Španělska, a tenorsaxofonista Hristo Goleminov z Portugalska.
Sedm Sminkových kompozic dostalo podobu komorního jazzu, v němž se střetává lehkost a lyričnost s tíhou a rozvolněností avantgardního výrazu, a to i na ploše pouhých několika taktů. Jsou v nich patrny i rané vlivy, např. Pata Methenyho, který Sminka přivedl ke studiu jazzu. Kytarista vytváří svou vlastní hudební krajinu, do níž se promítá neklid, nebojácnost a představivost tvůrce.
Úvodní skladba Stories začíná příjemnou jazzovou kytarou, posléze se přidají spoluhráči, party se pozvolna zahušťují a dynamicky vzlínají. Exceluje tu wheelerovská trubka, kontrastně překotné piano i štěbetavé dechy, je na posluchači, aby si vytvořil svoje vlastní příběhy. Jen pro zajímavost: inspirací pro Sminka byla návštěva Muzea odporu a svobody v Lisabonu, kde ho zaujal příběh feministické revoluce na výstavě Tři Marie v roce 2021. Hnutí odstartovala kniha Nové portugalské dopisy Marie Isabel Barreno, Marie Teresy Horty a Marie Velho da Costa, která byla vydána v roce 1971, ale vzápětí šla do stoupy a autorky byly zatčeny a uvězněny. Psala se poslední léta diktatury Estado Novo.
Páteří alba je suita, jež dostala titul The Deaf Man (One, Two, Three). „Pojmenoval jsem to po setkání s velmi inspirativním mužem na klimatickém pochodu v roce 2019,“ osvětluje autor. „Byl hluchý, ale díky schopnosti číst z našich rtů s námi všemi perfektně komunikoval.“ Jednička je hodně rozvolněná, niterná, tvořená úlomky zvuků, rozsekanými sazbami, také do hloubky rozmázlými témbry, rytmickým kontrapunktem a výtečně vygradovaným saxofonovým sólem. Hned navazující trojka (neboť pořadí je zpřeházeno) je sycena titěrnými rozhovory nástrojů, jež se mění v hádky, dynamika se proměňuje, hlasy houstnou či řídnou, rytmizují se až do minimalistického toku v samotném závěru. Jde o Sminkovu první skladbu zkomponovanou pro Areiu, prvotním impulsem byla implementace nápadů z Composition 40-O Anthonyho Braxtona. Dvojka, zařazená jako předposlední track, se vyznačuje niterností, melancholickým ponorem a minimalistickým účinkem. Hlavní roli hraje kytara v dialogu nejdříve s trubkou, poté se saxofonem.
Nejstarší kompozicí na albu je One Three, výrazně melodická, postavená na fúzi hard bopu a cool jazzu, s bezmála orchestrálním drivem. Smink ji napsal v létě 2016, vždy několik taktů každý večer, když pociťoval radost. Příběh dostává jasné kontury také v devítiminutové trilogii Roman Numerals – Roman Ruins – Roman Rumours. Figurují v nich rozhašený hodinový stroj, který přesto funguje, pomíjivost a drby, pomluvy. Kompozice, zprvu lyricky melodická, poté se zvukem obráběným v rozšířené tonalitě až atonalitě, je nakonec zdramatizovaná s proměnlivou intenzitou naléhavosti. Kompoziční a improvizační stránka skladby čerpá ze zdrojů tak rozmanitých, jako je tvorba Jimmyho Giuffreho (zvláště s jeho triem) a Anthonyho Braxtona, kvartetu Areia se podařilo tyto dva výrazové póly skloubit do soudržného celku. Vynikající album uzavírá cooljazzová Daylight s lahodnými témbry, protkanými kytarovými a klavírními nitkami.
Areia: Stories
vlastní náklad https://siebrensmink.com/areia/
Spotify